Ve žlutém trikotu: Stodvacítka Staré dámy

Na počátku jejího vzniku stála rivalita mezi prvním francouzským sportovním deníkem Le Vélo a jeho přímou konkurencí, novinami L’Auto. Mladšímu deníku L’Auto se nedařilo etablovat na trhu, a tak redakce vymyslela, že uspořádá šestietapový závod kolem Francie. Informace o průběhu závodu by čtenáři sledovali na stránkách listu, a tak by se zvedl prodej. Ostatně konkurenční Le Vélo také pořádalo cyklistické závody, ovšem dráhové nebo časovky.

Startuje se u Budíku

Fanoušek na trati Tour|foto:Profimedia

Šéfredaktor L’Auto Henri Desgrange, který byl profesionální cyklistou, byl jmenován ředitelem závodu a 19. ledna 1903 deník L’Auto na své titulní stránce čtenářům oznámil, že bude pořádat Tour de France – „největší cyklistickou akci“.

Zprvu se přihlásilo málo zájemců, když ale Desgrange zvýšil plat pro závodníky, snížil startovné, a především zásadně zvednul finanční odměnu pro vítěze, a to na úroveň roční dělnické mzdy, přihlásilo se 60 závodníků. Z toho čtyři Belgičané a čtyři Švýcaři, dva Němci a jeden Ital. Zbytek jezdců byl z Francie. Jednadvacet přihlášených byli profesionální cyklisté, zbytek tvořili amatéři. Startovalo se 1. července 1903 od pařížské kavárny Le Réveille-matin tedy Budík; závodníky čekalo šest etap o celkové délce 2 428 kilometrů.

Cyklisté u Vítězného oblouku v Paříži|foto:Profimedia

Trasa spojovala velká francouzská města. Vedle Paříže Lyon, Marseille, Toulouse, Bordeaux a Nantes. Do cíle na právě dokončovaném stadionu Parc des Princes, kde, jak fotbaloví fandové asi vědí, je doma klub Paris Saint-Germain, dojelo jen 24 cyklistů. První byl Maurice Garin a na druhého měl tříhodinový náskok. Poslední závodník dojel se ztrátou bezmála 65 hodin…

Hlavním vítězem byl ale deník L’Auto. Tour de France na sebe strhla velikou pozornost sportovních odborníků i laických fanoušků. Náklad L’Auta se zvedl z 30 tisíc na 65. Nebohé Le Vélo rychle přišlo o své čtenáře a do roka vyhlásilo úpadek.

Do hor i nížin na jediný převod

Jízdní kolo, převody|foto:Pixabay, Licence Pixabay

Tour de France tehdy málem zanikla také. Už příští ročník 1904 poznamenaly podvody závodníků, kteří využívali zejména nočních jízd ke zkracování trasy přes lesní cesty, nebo se prostě kousek svezli vlakem. První čtyři závodníci včetně vítěze prvního ročníku Maurice Garina byli diskvalifikováni. Henri Desgrange se nechal slyšet, že závod zruší, ale nakonec upravil pravidla, aby ztížil podvádění. Zrušil noční jízdy a také zkrátil délku jednotlivých etap a zvýšil jejich počet. Vedle původních nížin přibývalo etap ve vyšších polohách. V roce 1910 se konala první vysokohorská etapa, a to v Pyrenejích. Jezdci sice brblali, ale divákům se to líbilo, a tak v roce 1911 přibyla ještě etapa v Alpách.

Tour de France|foto:Pixabay, Licence Pixabay

V roce 1919 byl zaveden žlutý trikot pro závodníka s nejnižším celkovým časem. V roce 1924 se dva z jezdců poprvé přiznali (k tehdy ještě nezakázanému) dopingu. Novinářům řekli, že užívali chlorofom, kokain a piluku zvanou „dynamit“. Snad jim to ani nemůžeme mít za zlé, protože tehdy se ještě nesměly používat převody, a to ani v Alpách! Navíc si závodníci sami opravovali poruchy, jezdili na prašných cestách, dokonce si nesměli vyměnit oblečení a do roku 1923 ani rozbitý bicykl.

Během 1. a 2. světové války se Tour nekonala přesto, že o to němečtí okupanti moc stáli. Po osvobození Francie byl ovšem kvůli podezření z kolaborace zastaven pořádající deník L’Auto. O pořadatelství závodu pak svedlo bitvu několik novin. Nakonec bylo svěřeno nástupci novin L’Auto, sportovnímu deníku L’Equipe. Ředitelem závodu se stal spolumajitel L’Equipu, předválečný ředitel Tour a žák Henriho Desgrange, Jacques Goddet. Mimochodem chlapík, který v roce 1937 závodníkům dovolil jezdit na kolech s převodovkou.