Václav Krampera

Stal se členem radikálního hnutí Omladina, které trápilo rakouské politiky řadou státoprávních a národnostně reformních požadavků. Krampera se roku 1900 účastnil hornické stávky a po ní ze severních Čech odešel Vestfálska. Ani v tamním uhelném revíru ale nepobyl dlouho a byl opět vypovězen. Usadil se ve Vídni, kde krátce pracoval jako kočí pro vydavatelství Stanislava Kostky Neumanna. Roku 1907 začal Krampera vydávat noviny s názvem Dělnické plameny a když zanikly, vrátil se do Čech. Stal se jednatelem Hornické federace v Duchcově a redaktorem Hornických listů. Za pár odvážných článků šel Krampera dvakrát do vězení a v lednu 1909 práci žurnalisty opustil. Zamířil do Švýcarska. V Curychu zametal ulice a scházel se s ruskými revolucionáři; pobýval také v Paříži. Po opětovném návratu do Čech se pohyboval mezi tehdy takzvanými „anarchisty“, i když dnešníma očima to byla spíše pivní parta kolem buřiče Františka Kellnera a spisovatele Jaroslava Haška. A spolu s Frantou Sauerem - ano, tím Sauerem, který v roce 1918 organizoval strhnutí mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze - tedy s tímto Sauerem pašoval Václav Krampera přes Krušné hory cukerín.
První světovou válku prožil v internaci v rakouském Göllesdorfu, kam stát umístil všechny nepohodlné elementy. Počátkem roku 1918 byl propuštěn a ihned se zapojil do protirakouského odboje. Po vzniku samostatného státu vydával časopis Havíř, po jeho zániku působil v mostecké redakci časopisu Stráž na severu a byl také odborářským tajemníkem České obce dělnické. Onemocněl ale zákeřnou nemocí a 28. října v Praze zemřel.
Václav Krampera svými názory vadil jak komunistům, tak německým nacionalistům v pohraničí. Jinak bezchybně fungující mašinérie nacistického aparátu měla zřejmě zastaralé informace, když přišlo Kramperu 16. března 1939 zatknout Gestapo. To už byl Krampera dva a půl roku po smrti.