Aristotelés a ústavy aneb O politice a degradaci

Politika je zvláštní obor. Existuje okřídlená definice hovořící o správě věcí veřejných. Velmi pregnantní popis zazněl i ve filmu Všichni dobří rodáci: politika je sviňa. My se dnes podíváme na pozoruhodný příspěvek řeckého filosofa Aristotela. Ten se rozhodl provést klasifikaci všech tehdejších ústav a po mnohaleté práci odhalil temnou pravdu: každá ústava nese v sobě princip vlastní degradace.

Od vlády jednoho po bezvládí všech

Socha Alexandra Velikého, Aristotelova žáka a velkého dobyvatele, v řecké Soluni|foto:Pixabay, Licence Pixabay, ©

Aristotelés rozlišuje správné a zvrhlé formy podle toho, zda vládnoucí usilují o obecné dobro či o svůj prospěch. Správné jsou monarchie, aristokracie a politeia; jejich zvrhlé protějšky tyranie, oligarchie – a demokracie. Monarchie se láme v tyranii, když se vláda jednoho stane správou soukromého majetku. Aristokracie degeneruje v oligarchii, když elity namísto ctnosti usilují o rozmnožení svých peněz. Politeia, smíšená ústava, kterou Aristotelés považuje za nejstabilnější, skrývá riziko přechodu k demokracii coby diktatuře většiny – nebo též vládě lůzy. Klíčové je, že pro režim není hlavní nějaký napsaný text, nýbrž skutečný cíl vlády a mravní profil občanů. Správná ústava směřuje k obecnému dobru.

Dvě strany téže mince

Aristotelés s Homérovou bustou. Detail Rembrandtova plátna z roku 1653|foto:Pixabay, Licence Pixabay, ©

Přesně tato vazba na lidský charakter ji však činí křehkou. Elity, které svou roli přestanou chápat jako službu obci, spouštějí transformaci do degradované verze. Změna není náhodná, ale zakódovaná v struktuře: původní zájem obce se mění v prosazování skupinového či individuálního prospěchu vládců. Tento princip platí univerzálně. Monarchie riskuje tyranii kvůli soustředění moci do jedněch rukou. Aristokracie se může privatizovat bohatými, kteří majetek považují za politickou legitimitu. Vždy stačí postupná eroze motivů a návyků – bez revolučního zlomu.

Politeia, k níž se dnes trochu zmatečně vztahují naše současné demokracie, má specifickou roli. Aristotelés ji vidí jako rovnováhu oligarchie a demokracie, podepřenou silnou střední vrstvou. Tato vrstva stabilizuje: brání bohatým v oligarchickém převzetí – a brání chudým v radikální demokracii, kde většina ignoruje právo. Politea je tedy sociální konstrukcí, kde střední třída zajišťuje umírněnost.

Vášně místo rozumu

Athény: Parthenón a kámen z Akropole|foto:Pixabay, Licence Pixabay, ©

Zde se však projevuje logika degradace. Stabilita politeie závisí na kvalitě střední vrstvy. Její oslabení – ekonomické či kulturní – otevírá dveře úpadku. Občané ztrácejí schopnost či ochotu jednat rozumně, jejich rozhodování se řídí emocemi a okamžitými zájmy. Zákon, dříve výraz obecného rozumu, nakonec slouží silnějším skupinám. Výsledek? Přechod k demokracii, kterou Aristotelés řadí mezi zvrhlé režimy: většina tu své vítězství staví nad spravedlností celku.

Z toho plyne teze: žádná ústava není zárukou dobrého řádu. Aristotelova typologie není statickým katalogem, ale dynamickou mapou tendencí mezi ideálem a zvrhlostí. Politeia jako „nejlepší dosažitelná“ vůči této degradaci není imunní; při úpadku ctností se mění v masovou demokracii, kde početní převaha supluje spravedlnost. Aristotelés dokonce považoval takovou demokracii za nejhorší možnou vládu. A to tenkrát neměli demokratičtí lídři v ruce atomový kufřík.