Turistika a značkaři

Jsou z Klubu českých turistů a říká se jim značkaři. Dva takové zastihl reportér Miroslav Zimmer přímo v akci. Ve výchozím bodě: Litoměřice se potkal s Janem Šatrou.

„Tak dneska jdeme zelenou z Litoměřic do Sebuzína, pěkně přes kopečky Českého středohoří,“ konstatuje Jan Šatra. Jeho kolegyně, Veronika Hubená, mezitím vybarvuje značku na nedalekém sloupku u pokratických závor. „To není jen o značení, to je i o tom, že ty značky musí být vidět, protože zarostou za ty tři roky. Takže dostaneme přidělenou nějakou trasu, kterou musíme obejít,“ vysvětluje značkařka.

Každý rok se v březnu značkaři sejdou a rozdají si „cesťáky“, na kterých mají své přidělené trasy. Na těch pak nejen opravují značení, ale také zaznamenávají, v jakém stavu jsou rozcestníky. Práce pak musí být hotová a zpráva odevzdaná do konce září.

Značkařská výbava obsahuje bílou barvu a barvu trasy, kterou značí. K nezbytným barvám patří i hnědá – na zatírání starého značení. Dále pak nesmí chybět šablona, nůžky, škrabky, případně směrovky a značky z plastu na sloupy elektrického vedení.

Každá trasa by se měla jednou za tři roky projít, s výjimkou nově značených tras – ty se chodí už po roce. Denně značkař ujde, zkontroluje a opraví kolem šesti kilometrů trasy, jak ale podotýká Jan Šatra, ve skutečnosti toho ujde mnohem více.

Jak k tomu dodává Veronika Hubená, než nadávat, že je něco špatně značené jí přišlo lepší jít a něco s tím udělat. Navíc ráda chodí a díky značkařině se podívá i na místa, na které by se asi jinak nevypravila.