Pověst z Litoměřicka: Není radno poslouchat, co si o štědrovečerní noci říkají zvířata

A o ní je pověst, která se váže k Hazmburku. Hrad, který nesl původně jméno Klapý, koupil v roce 1336 Zbyněk Zajíc z Valdeka a nazval ho podle sebe Hazmburk (neměcky der Hase je zajíc).  Začal ho rozšiřovat a měnit na hrdý hrad a jeho potomci v tom pokračovali. Hrad nebyl nikdy dobyt.

Bylo to ještě v době, kdy hrad drželi právě Zajícové. V kuchyni sloužila děvečka, která se zamilovala do čeledína. Ten se staral o vepře v chlévech pod hradem a o koně. Zatímco ona na něm mohla oči nechat, on si jí nevšímal.

Blížil se štědrý večer. Děvečka byla celá roztržitá, všechno jí padalo z rukou, protože se rozhodla, že využije staré pověry a půjde do chléva vyzvědět, co si o jejím vyvoleném čeledínovi říkají zvířata. Tvrdí se přece, že o štědrovečerní kouzelné noci dokáží mluvit lidskou řečí. Třeba jí prozradí, jestli alespoň někdy něco čeledín utrousil i o ní. Zda má šanci na jeho lásku.

Když všichni na hradě usínali zmožení vínem po štědrovečerním hodování, ona se potajmu vypravila do chléva. A skutečně - rozuměla všemu, co zvířata říkají.

„Viděli jste včera našeho čeledína, co dělal v seně s komornou paní hradu?“ řekla koza. "Ti si pěkně užívali."

Děvečka pochopila, že je zle, že její vyvolený si vybral jinou a už už chtěla vyběhnout z chléva. Byla ve dveřích, když za sebou uslyšela další hlas: „Ten čeledín nás bije a pán hradu to nechává tak. Ale i na jeho rod dojde. Zajícové přijdou už brzy o hrad a vymřou po meči.“

Dívka nevěděla, které ze zvířat to řeklo, stála ve dveřích zády k nim, ale tak ji to vyděsilo, že se ani nesnažila nic zjistit. Vyděšená doběhla do své komůrky a do rána nezamhouřila oči. Co dělat s tak strašnou předpovědí? Když zazněla o štědrovečerní noci…

Dlouho mlčela, ale nakonec to těžké tajemství pošeptala kuchařce v hradní kuchyni. Ani ta nedokázala mlčet a zvěst se nesla hradem dál. Dostala se až k pánům. Ti se tomu ale jen zasmáli. Jejich mocný rod vymře? A to je nesmysl, aby zvířata mluvila…

Ovšem důvěru všech to trochu nahlodalo. Vždyť se to podle děvečky stalo o štědrovečerní noci! A všichni začali na dívku divně pohlížet: Kdo ví, kdo jí divné proroctví v tom chlévě napovídal, třeba sám satan. „A co když je to čarodějnice?“ nechal se někdo slyšet ze sloužících.

Děvečka dostala ještě větší strach než tehdy ve chlévě – vždyť čarodějnice končily na hranici! Podařilo se jí z hradu utéct. Nikdo o ní pak už neslyšel, možná zahynula někde v lesích, které byly kolem Hazmburku tehdy plné nebezpečné zvěře.

Kdo ví, co děvečka v chlévě slyšela, štědrá noc je ale prý kouzelná. Co když zvířata opravdu něco řekla? Nebo se otevřelo okno do budoucnosti?

Protože se skutečně stalo, že v polovině 16. století Zajícové o hrad přišli - prodali ho Lobkowiczům. A o pouhých sto let později (1663) zemřel i poslední mužský potomek rodu Zajíců Jaroslav Maxmilián.  Z kdysi hrdého rodu zbyla jen vzpomínka.