Strategické bombardování
Člověk je homo militaris a válka k němu bohužel patří po celé dějiny. Stejně jako jinde, i v této oblasti probíhá evoluce a každý nový válečný konflikt je v něčem jiný.
Typickou chybou bývá snaha připravit se na válku novou kopírováním postupů z té předešlé. O to víc pak zaujmou postavy, které jsou na začátku nových konceptů. Jako byl italský generál Giulio Douhet.
Douhetova „Vzdušná dominance“
Ten po zkušenostech první války napsal knihu „Vzdušná dominance“, v níž předznamenal jeden zásadní efekt. Podle něj bylo zbytečné opakovat jatka první světové: namísto pozemních armád přeletíte s flotilou bombardérů zákopy a přenesete válku přímo do měst – k továrnám, železnici a nakonec do obýváků civilistů. Logika byla jednoduchá: když zničíte průmysl i nervy obyvatelstva, vláda se zhroutí, lidé si vynutí konec války a vše skončí rychleji.
Jako první si strategické bombardování zkusila německá Luftwaffe. Začalo to „učebnicově“: útoky na letiště, sklady, komunikace. Velmi rychle ale následovaly pravidelné nálety na britská města, Blitz. Jenže Londýn ani další města se nehroutila tak, jak to předpokládala teorie. Lidé chodili zpátky do práce a do krytů si nosili termosky s čajem. Přizpůsobili se.
Spojenecká odpověď
Britská RAF odpověděla vlastní verzí strategického bombardování. Noční „kobercové“ nálety na Německo už nemířily na jednu fabriku, ale na celé městské bloky; cílem byl průmysl, dělníci i morálka v jednom jediném ohnivém balíku. Hamburk a Drážďany jsou toho nejkřiklavějším případem. Ale i tady bylo překvapení: navzdory tomu dokázala Říše zvyšovat zbrojní produkci a Němci žili dál uprostřed ruin.
Americké letectvo zvolilo místo kobercových náletů chirurgické řezy. Namísto celých měst se zaměřilo na klíčová místa válečné ekonomiky: rafinérie, dopravní uzly, sklady paliva. Bez benzínu a nafty nejezdí tanky a nevzlétají letadla. Teprve v tu chvíli začal pro Německo pravdu problém. Američanům to po válce vypověděl sám ministr zbrojní výroby Albert Speer.
Šedá je teorie…
Po roce 1945 si analytici a vojáci sedli k číslům, zprávám a k tomu, co zbylo po městech i průmyslu. A začali bilancovat, jak obstála Douhetova teorie. Zjistili, že bombardování měst samo o sobě nezlomilo morálku tak rychle, jak se čekalo. Ukázalo se, že rozhodující nebyla vágní představa „útoku na město“, ale systematické operace proti konkrétním uzlům: především dopravě a energetice. A nakonec se ukázalo i to, že strategické bombardování samo válku nevyhraje – pořád ještě byla zapotřebí noha pěšáka, která obsadila území.
Douhet se tedy nemýlil v tom, že vzdušná válka bude klíčová, ale mýlil se v její přímočarosti. Skutečné strategické bombardování bylo méně čisté, méně rychlé, a mnohem víc o kombinaci ekonomiky, logistiky a lidské odolnosti. Tyhle poznatky se pak dostaly do nových doktrín a v nich jsou bohužel – dodnes.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
