Sloni se dávají králům
V antice a raném středověku patřili sloni mezi nejvýznamnější dary, určené zvláště panovníkům. Zpočátku šlo o dary velmi užitečné, ve středověku převážila jejich symbolická hodnota.
Dary mohou vypadat různě a mohou mít také různou hodnotu. Mimo té, která se dá vyjádřit penězi, jde právě o hodnotu symbolickou, která měla ve starších dobách opravdu zásadní význam. Darování mohlo být prostředkem politické komunikace. Panovníkům se slušelo dát něco opravdu královského. Třeba právě exotické zvíře.
Roku 802 dostal franský král a první středověký římský císař Karel Veliký darem slona od bagdádského chalífy Háruna al-Rašída. Událost stála za zmínku tehdejšímu dvornímu franskému letopisci. Dokonce od něj víme, že slon se jmenoval Abdul Abbás a že jej pár let nato sklátila nemoc poblíž dánských hranic.
Kde se vůbec vzal zvláštní zvyk obdarovat někoho tak nákladným a poněkud neskladným darem, jako je slon? A kde má tradice darování slona svůj počátek?
Tímto tématem se u nás nedávno společně zabývali historik středověku David Kalhous z Masarykovy univerzity v Brně a archeolog Východočeského muzea v Pardubicích Jan Jílek. Sepsali dokonce studii, publikovanou v roce 2010 ve sborníku Zaměřeno na středověk a v populárnější podobě i v časopisech. S Janem Jílkem jsme si o tomto tématu nedávno povídali:
Počátky obdarovávání panovníků slony se podle vaší studie dají stopovat až do druhé půle 4. století př.Kr., na práh epochy tzv. helénismu, spjaté s dobyvatelem Alexandrem Velikým. Co se tehdy dělo?
„Když začala Alexandrova vojska procházet orientálními územími na pomezí Íránu, byl Alexandr Veliký lokálními správci perské říše, tzv. satrapy, obdarováván slony. Význam slonů ležel na počátku období helénismu především v oblasti antického válečnictví. Jednalo se o důležitou složku starověkých armád. Samozřejmě, také achaimenovská perská říše disponovala tímto obdivuhodným prostředkem – bojovými slony. Peršané využívali indické slony, které dováželi z Paňdžábu v dnešním Pákistánu speciálně pro potřeby perského krále, tehdy Dareia III. Když byl poražen, obdarovávali jednotliví satrapové Alexandra Velikého slony z ryze pragmatického důvodu – chtěli mu vyjádřit svou podřízenost.“
Nebyl to tedy jeden slon, ale vždy celé sloní stádo...
„Představovalo důležitou komoditu, kterou makedonský vojevůdce přijal do svého vojska s povděkem, i když Makedonci jako takoví ve svých armádách slony pravidelně zařazené neměli. Seznámili se s nimi až během tažení do Persie. Obdarovávání slony pokračovalo i při dalším Alexandrově tažení. Především v indické části perské říše obdržel Alexandr několik desítek slonů. Zdejší vládce Taxiles měl zájem, aby za něj Alexandr vyřešil jeho problémy spojené s místní regionální politikou. Alexandr samozřejmě tento dar od indického velmože přijal a podporoval jeho zájmy, které byly v této části tažení shodné s jeho zájmy. Je samozřejmé, že potřeboval podporu místních elit.“
Sloni ovšem nebyli darováni samotní, ale vždy s patřičným personálem, který se o slony staral, i s posádkou, která slony ovládala. Bylo to tak i v dalších obdobích helénismu?
„Je důležité, že sloni byli vždy darováni spolu s dalšími drahocennostmi; představovali praktickou vojenskou složku daru. Byli darováni jako zbraně; jako prostředky, s nimiž se mohlo bojovat a vést válečné akce. Později, když se říše Alexandra Velikého rozpadla, byly právě sloní kontingenty velmi žádané v bojích mezi Alexandrovými nástupci. Sloni byli opět získáváni z oblasti Paňdžábu. Odtamtud byly jednotlivé sloní oddíly přiváděny třeba až na území dnešního Iráku, do Babylónie. Musely projít velmi dlouhou strastiplnou cestu, ale i přes tyto problémy se s nimi počítalo a byl o ně velký zájem.“
Podle archeologa Jana Jílka došlo později k určitému obratu v používání bojových slonů – v Egyptě, za vlády Ptolemaiovců, poslední tři století před naším letopočtem. Tehdy se kromě indických slonů začalo v armádách využívat i slonů afrických. Zřejmě tak docházelo i ke kuriózním „mezidruhovým“ bitvám, kdy proti sobě stály oddíly afrických a indických slonů.
Nejznámější africkou starověkou velmocí, s níž si většinou využívání bojových slonů spojujeme, je pochopitelně Kartágo...
„Právě Kartaginci získávali slony z hornatých, tehdy ještě zalesněných oblastí severoafrického pohoří Atlasu. Šlo o menší a drobnější slony, než jsou sloni afričtí. Zajímavostí je, že v současnosti se na těchto místech se slony již nesetkáme. Nicméně jak Kartaginci, tak potom i Numiďané používali právě tento druh slonů. Je zajímavé, jak se se slony vypořádala římská republika. Když Římané vedli válku s některou z helénistických mocností, vyžadovali často, aby daná říše omezila chov slonů a nebo úplně přestala tato zvířata chovat a trénovat. Konkrétně to můžeme ilustrovat na případu seleukovské říše, kde se právě můžeme setkat s touto sankcí. Římané nařídili, aby sloni jako obávaná zbraň ve výzbroji tohoto království nebyli.“
Od svých spojenců Římané ale naopak slony vyžadovali.
„Pokud Římané vedli válku proti některé z helénistických mocností, tak vyžadovali od svých spojenců, aby přivedli sloní oddíly. Římané slony do vlastního vojska přímo nezapojili, s tím se setkáme zcela výjimečně až v období římského císařství. V době římské republiky byla spíše tendence využít jednotlivé sloní oddíly spřátelených království. V období helénismu a římské republiky představoval slon především zbraň. V době raného římského císařství, principátu, se už pak se slony setkáme jen vzácně. Uvádí se, že císař Claudius v polovině 1. století n.l. použil bojové slony v Británii, ale spíše jen jako demonstraci moci a spíše proto, že pro místní obyvatele to byla naprosto exotická zvířata, která v jejich řadách způsobila chaos.“
V dějinách římského císařství se se slony setkáme jen ojediněle. A pokud ano, nejsou to už celá sloní stáda, ale jednotlivá zvířata, která představují zvláštní formu daru. Jak říká Jan Jílek, slon jako takový byl skutečně darem, hodným císařského majestátu, velikosti a významu; byl spojován se slunečním kultem jako symbol věčnosti a dlouhověkosti. Římský císař Hadrián, jehož vláda spadá do počátku 2. století našeho letopočtu, daroval prý slona Farasmanovi II., vládci starověké Iberie, která se však nenacházela na Iberském poloostrově, tedy na území dnešního Španělska, ale až na vzdáleném Kavkazu.
Nakonec se vraťme tam, kde jsme začali – k nebohému Abdulu Abbásovi, slonu, který na počátku 9. století patřil Karlovi Velikému. Jak na závěr dodává Jan Jílek, archeolog Východočeského muzea v Pardubicích, i v případě tohoto daru měl slon nepochybně symbolizovat rozkvět a dlouhověkost. Pro císaře i říši.
Dnes už se sloni panovníkům darem nedávají. Nejen proto, že jedněch i druhých na této planetě poněkud ubylo, ale třeba i proto, že nová doba zkrátka přikládá spoustě věcí jiný význam a jinou důležitost. O to složitější je potom bádání historiků.
Přečtěte si také:
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
