S knihami je potíž. Své o tom vědí nejen knihkupci a negramoti, ale také historici

Když sháníte kůži na pergamen, jsou z toho doslova jatka. Když napíšete knihu, která se nelíbí autoritám, upálí vás (potažmo zastřelí, odsoudí, vyženou do exilu – stačí dosadit podle doby a regionu).

A potíž je i s prvními knihami tištěnými, tzv. inkunábulemi. Nejslavnější a patrně i nejdražší inkunábulí je Gutenbergova Bible, a přestože se jedná o knihu knih, jejíž výroba znamenala informační revoluci srovnatelnou jen se zavedením internetu, s určením přesného roku vydání je trochu problém.

Historici se v zásadě shodnou, že Gutenbergův knihtisk lze považovat za symbolický přelom středověku a novověku. Stejně tak jsou zajedno v tom, že to bylo v polovině 15. století.

No jo, ale kdy přesně? Všichni by měli rádi jasno, ale nabídka je až příliš pestrá. Nejčastěji uváděný rok je 1455, ovšem můžeme zvolit také 1454, 1453, 1452 – a tak dál, až do konce k roku 1447, ačkoliv ten je uváděn jen sporadicky a nepatří do historiografického mainstreamu.

Byzantská říše v pol. 6. stol.|foto: licence GNU Free Documentation License

Právě pro tu pestrost nabídky si můžeme pomoci ekonomickým axiomem preference a vybrat třeba rok 1453. Proč právě ten? Prostě proto, že se nám to hodí. Ostatně tenhle přístup je v dějepisectví evergreenem...

V tomhle roce totiž došlo v Evropě ještě k dalšímu symbolickému konci jedné éry a začátku druhé. Padla takzvaná „Tisíciletá říše“, říše Byzantská – a to navzdory tomu, že vůbec neexistovala.

S tím je totiž taky potíž: tohle rozšířené označení vzniklo relativně nedávno a dotčení císaři by tím byli dotčeni. Každý z nich se tituloval „Imperator Romanorum“, ale řecky. Právě proto pro ně císaři Svaté říše římské používali titul „Imperator Graecorum“.

Tyhle názvoslovné zmatky jen vyjadřují skutečnost, že od antiky po celý středověk byla původně jednotná římská civilizace rozdělena na Západ a Východ. A Západ a Východ spolu sice komunikovaly, ale tak nějak si nerozuměly, resp. rozumět si nechtěly a navzájem si své mocenské nároky neuznávaly. Trochu to připomíná dnešek, že?

Dobová rytina prvního tiskařského lisu

Každopádně zmatečnost kolem Gutenbergovy Bible a zmatečnost kolem říšského názvosloví je propojena právě rokem 1453, který byl pro křesťany ve znamení ztrát a nálezů.

Křesťanství ztratilo svou tradiční východní baštu, Byzantskou říši, která Evropu bránila před pronikáním pohanů. Přesnější výraz než „ztratilo“ je ale asi „opustilo“, protože katolíci nechali své ortodoxní souvěrce doslova napospas osmanským Turkům.

Ztrátu jednoho velkého prostoru si však Evropa kompenzovala nálezem jiného: nálezem onoho prostoru tištěných knih. Ten znamenal rapidně rostoucí vzdělanost – a také jistou informační inflaci, kterou si dnes „užíváme“ v míře tehdy netušené.

Uvážíme-li další vývoj evropské civilizace až do konce druhého tisíciletí, pak se rok 1453 přeci jen jeví jako výhra. Ztenčující se říše ortodoxie by stejně dřív či později zmizela, zato však tisk, knihtisk a tištěné knihy zahájily trend, který (alespoň prozatím) odolává i digitalizaci v 21. století.

Pravdou je, že poslední Imperator grecorum by s tím hodnocením roku 1453 asi nesouhlasil. Na druhou stranu, poslední Imperator Graecorum měl sice k dispozici všechny vůně Orientu, ale vůni tištěných knih nepoznal.