Rudolf Höhnl, olympijský smolař

„V roce 1956 jsem se zúčastnil mistrovství republiky žactva v Harrachově,“ vzpomíná a pokračuje: „Bylo mi tehdy deset let a dost mne překvapilo, s jakou výstrojí tam tehdy přišli moji soupeři. Měli zvláštní skokanské lyže a zvláštní sjezdové, zatímco já jsem tam prováděl sdružený závod i skok na lyžích a měl jsem lyže jediné. Sjezdovky, na tom byl starý kandahár a vepředu kožené řemínky. Před startem běhu ve sdruženém závodu mi řemínek praskl a já musel do ubytovny běžet pro nový. Pak jsem viděl harrachovský můstek, byla to nějaká třicítka nebo čtyřicítka, všichni tam šli se skokanskými lyžemi, rodiče jim to mazali, já měl staré sjezdovky. A skončil jsem šestý! Bral jsem to jak veliký úspěch.“

V roce 1965 byl Rudolf Höhnl na Turné čtyř můstků dvacátý šestý, o rok později sedmý. Téměř čtvrt století skákal za Duklu Liberec. Ve výborné formě odjel v únoru 1968 na zimní olympijské hry ve francouzském Grenoblu.

„Tenkrát už byl naším hlavním skokanem Jiří Raška, do té doby dvakrát čtvrtý na mistrovství světa. Pak tam byli Hubač, Motejlek, Rydval, Divila… Já neměl štěstí, nestartoval jsem na malém můstku, kde bych rád a kde Jiří Raška vyhrál tehdy první zlato pro naši republiku. Byl jsem tam jen jako divák a to mne mrzelo. Nominovali mne ale na velký můstek, kde pak Jiří Raška získal stříbro. Já tam skončil dvanáctý, což jsem považoval za poměrně dobré, i když jsem pochopitelně chtěl víc. Z té olympijské atmosféry jsem se snažil dostat do sebe co nejvíc, ohromně se mi to líbilo.“

Další olympiáda se konala v roce 1972 v japonském Sapporu. Rok předtím skončil Rudolf Höhnl na Turné čtyř můstků pátý a zdálo se, že se přiblížil jeho velký den: „Když to shrnu, musím říct, že jsem byl na olympiády smolař a že víc se mi dařilo na mistrovstvích světa. Do Sappora jsem odjížděl s velmi dobrou formou a olympiádu jsem si věřil. Jenže když jsem přijel, připadal jsem si jako učeň. Na malém můstku jsem skočil velmi špatně, byl jsem kolem pětadvacátého místa, a pak jsem požádal trenéra, aby mne odvolal ze závodů na velkém můstku, protože tam jsem si vůbec nevěřil. Ať jsem dělal cokoli, tak jsem si pořádně neskočil, byl jsem tam spíš jako divák a viděl jsem ten nádherný vítězný skok Poláka Fortuny, jak ho to krásně nadneslo.“

Rudolf Höhnl si to vynahradil v dalších sezonách. V roce 1973 byl na mistrovství světa v letech na lyžích pátý, na turné v Bischofshofenu zvítězil a v roce 1974 na mistrovství světa ve Falunu vybojoval bronz. A pak přišel rok 1976 a olympiáda v Innsbrucku.

„Vypadalo to dokonce, že na malém můstku jsem jeden z favoritů. V tréninku jsem skákal hodně daleko, němečtí závodníci za mnou chodili, plácali mne po zádech a říkali, že jsem určitě favoritem. Ale ve vlastním závodu to opět nedopadlo dobře, žádný úspěch to nebyl. Čekal jsem tedy, jak to dopadne na velkém můstku, i když ten byl hodně záludný. Kdo měl formu, ten tam létal opravdu daleko, ostatní „bubnovali“. Chtěl jsem podat dobrý výkon, začal jsem přemýšlet, jak a co ještě zlepšit, ale šlo to se mnou dolů. Místo zlepšení se moje výsledky jen zhoršovaly. Skončil jsem šestnáctý.“

Ne zrovna přesvědčivé výsledky se promítly i do dalších událostí, které vzápětí následovaly: „Bylo mi už třicet, na tehdejší dobu jsem prostě nesplnil očekávání. Najednou jsem se v novinách dočetl, že už nejsem v reprezentaci.“

Rudolf Höhnl pokračoval jako trenér a také stylový rozhodčí skoků na lyžích. Trénoval například Pavla Ploce a ve Švýcarsku jako dorostence trénoval budoucího dvojnásobného olympijského vítěze Simona Ammanna.