Prototyp slovanských bůžků – historie podvržených model z Retry

Nevím, jak vy, ale kdyby mi někdo dal za úkol nakreslit slovanského bůžka, moc bych se s tím nepárala a načrtla jednoduchou figurku se stylizovanými paprsky kolem hlavy. Zkrátka přesně takového bůžka, jakými se to hemží na ilustracích Věnceslava Černého ke Starým pověstem českým, nebo jaké maloval Mikoláš Aleš. Čím to, že naše představy o pohanských bůžcích jsou tak jasné, i když v archeologických sbírkách a muzeích bychom nějakého toho slovanského Peruna s účesem Lisy Simpsonové hledali velmi těžko?
Informace o náboženství starých Slovanů mohli a mohou historikové čerpat například od Byzantince Prokopa z Cesareje, který žil v 6. století, nebo od o pět století mladšího Dětmara z Merseburgu. Ten ve své kronice věnované historii Saska popsal například svatyni polabských Slovanů v Retře, která měla být vyzdobena soškami bohů. Náboženské představy Slovanů zachytil ve své Slovanské kronice také holštýnský kněz Helmold. Ten psal třeba o slovanské svatyni na nejsevernějším německém mysu Arkona; o Živě, Černobogovi a dalších slovanských božstvech. Informací tedy bylo vždycky dost, chyběl už jen nějaký ten bůžek.

Objevil se až ve druhé polovině 18. století. A ne jeden, ale hned skoro pět desítek. Přišel s nimi zlatník Gedeon Sponholz z Neubrandenburgu. Vykopal je prý kdysi dávno pastor ze vsi Prillwitz v Meklenbursku na farské zahradě a mělo by jít právě o bůžky ze svatyně v Retře. Zlatník Sponholz je prý zdědil po svém tchánovi. Nalezení bůžkové byli z bronzu a měli na sobě runové nápisy a také atributy – jako třeba zvířecí hlavy – přesně takové, o jakých psali středověcí kronikáři.
Nález vyvolal samozřejmě velký zájem a kromě nadšení také hned zpočátku skepsi. Ta ale nebyla tak velká, aby si bůžkové okamžitě nepodmanili především stoupence evropského romantismu. Po Evropě se začaly šířit publikace s vyobrazením nalezených sošek a kariéra Peruna se slunečními paprsky kolem hlavy, a také třeba Radegasta se lví hlavou a kachnou v ruce, mohla začít. Bůžkové se mezitím dostali do majetku meklenburského knížete Potockého a v klidu si tam hověli až do roku 1825, kdy se jimi začal zabývat berlínský archeolog Konrad Levezow. Ten je po řádném prozkoumání označil za podvrh. To zneklidnilo knížete Potockého natolik, že zahájil zevrubné pátrání, ze kterého jasně vyplynulo, že sošky skutečně nevyrobili staří Slované, ale zlatník Sponholz se svým bratrem. Oba už v té době nežili, ale dosvědčil to člověk, který byl v době výroby sošek u Sponholze učedníkem. Dokonce prý sám ryl do bůžků runové nápisy.
Levezowovy závěry ale zpočátku neměly příliš velkou publicitu a tak důvěra v modly z Prillwitz přežívala ještě nějakou dobu. A i když se informace o jejich nepravosti začaly více šířit a přidávaly se k nim další a další argumenty, stále zůstávali lidé, kteří měli bronzové bůžky z farské zahrady za slovanský originál. Patřil mezi ně například Jan Kollár, který je proti pochybovačům bránil velmi srdnatě. Se zastánci pravosti sošek z Prillwitz se ostatně můžeme setkat ještě ve dvacátém století. Dnes jsou falešní slovanští bůžci uloženi v depozitáři Meklenburského muzea lidového umění ve Schwerinu. Určitě není bez zajímavosti, že před několika lety inspirovali německého umělce Daniela Spoerriho k vytvoření souboru bronzových skulptur. Představil je na výstavě s pozoruhodným názvem Umění podle umění podle umění.

Dvě podoby slovanského boha Peruna ze souboru tzv. retranských idolů. Dobová rytina z roku 1771|foto: licence Public Domain, volné dílo

Zdroje:
Franz Boll: „Kritische Geschichte der sogenannten Prillwitzer Idole.“ In: Jahrbücher des Vereins für Mecklenburgische Geschichte und Altertumskunde, Band 19 (1854), s. 168-286. Dostupné online zde.
Josef Růžička: Slovanské bájesloví (mythologie) pro lid českoslovanský. Praha 1906.
Karel Sklenář: Slepé uličky archeologie. Praha 1977.
Galerie Prillwitzer Idole.
Wikipedia. Die freie Enzyklopädie. Heslo Prillwitzer Idole.
Daniel Spoerri: Prillwitzer Idole. Kunst nach Kunst nach Kunst.