Příběhy z kalendáře - Rudolf Quoika

V letech 1923 až 1925 studoval hudební vědu na německé univerzitě v Praze a zároveň byl varhanářem děkanského kostela v Žatci. Přivydělával si také jako učitel hudební výchovy a hry na varhany na žateckém gymnáziu. Příležitostně také zajížděl vyučovat varhanní hře do nedalekých Postoloprt nebo až do Bochova na hranicích dnešního Ústeckého a Karlovarského kraje.

Od roku 1931 začal Rudolf Quioka aktivně přispívat do měsíčníku Der Chobote, což byl tehdy významný měsíčník, věnovaný chrámové hudbě. Aktivit žateckého rodáka si tehdy všimly i státní orgány, a tak se z Rudolfa Quoiky stal později i varhanářský odborník státní památkové péče.

Sečteno a podtrženo, šlo o člověka, který výrazným způsobem ovlivňoval hudební život v Žatci mezi světovými válkami. Rudolf Quoika patřil k těm Němcům, kteří se neřadili k fanatickým stoupencům nacionálního socialismu. Spíše naopak. I tento jeho velmi rezervovaný postoj k tehdejší německé ideologii způsobil, že byl Quoika v roce 1941 ve 44 letech předčasně penzionován.

Nakonec ale stejně jako většina Němců skončil po druhé světové válce v Německu mezi těmi, kteří Adolfa Hitlera nadšeně podporovali. Od roku 1947 žil v Bavorsku a dál se věnoval hudbě. V padesátých a šedesátých letech vydal několik publikací, ve kterých se vracel k německým hudebním skladatelům v Čechách a na Moravě nebo k varhanářům a jejich dílu v českých zemích.

Rudolf Quoika je také podepsán pod několika edicemi historických varhanních skladeb starých českých mistrů, a to českých je teď míněno zemsky, nikoli národnostně, jde například o skladby Bohuslava Matěje Černohorského, Josefa Segera, Jana Zacha nebo Františka Xavera Brixiho. Jeho práce byly natolik kvalitní, že v roce 1966 byl v Rakousku jmenován profesorem muzikologie.

Žatecký rodák Rudolf Quoika zemřel v dubnu 1972 v bavorském Freisingu, městě, které je dnes na dohled od Mnichova.