Pražské příběhy a severní Čechy

Určitě si vzpomenete na jeho vyprávění o bájích a pohádkách z Lounska a Žatecka, o kterých v našem vysílání hovořil, a stejně tak například o pověstech ze severních Čech, jejichž české a německé postavy detailně rozebíral. Vladimír Huplach se pohádkovým příběhům věnuje dlouhá desetiletí zcela systematicky. Pomyslným spoluhráčem se mu v posledních letech stalo pražské nakladatelství Libri, které vydalo postupně devět jeho pohádkových knížek. Za připomenutí určitě stojí Báje a pověsti Ústecka z roku 2002 a o rok později vydané Báje a pověsti Liberecka. O úrovni těchto publikací svědčí i to, že v březnu roku 2003 získal Vladimír Hulpach za edici Báje a pověsti z Čech a Moravy ocenění – Zlatou stuhu za stylisticky kultivované a čtenářsky objevné regionální svazky edice.
Tento obsažný úvod jsem si dovolil proto, abych vám teď představil zatím poslední knížku z řady – Báje, legendy a pověsti staré Prahy. Důvod, proč se o tomto titulu zmiňuji v Severočeském Atlasu, je jednoduchý – Praha má v českém kontextu přeci jen významné postavení a řada událostí, které se tam odehrály, má značné dopady v daleko širší oblasti. A tak i Hulpachovy pražské báje, legendy a pověsti se vracejí k událostem, které bychom určitě mohli považovat za jakýsi národní majetek – jak jinak nazvat příběhy o kněžně Libuši, o dívčí válce, o Šemíkovi a Horymírovi nebo o svatém Václavu. A to jsem jich jmenoval jen několik. V celé knížce najdete na devadesát příběhů – a když ještě dodám, že na více třech stovkách stran, pochopíte, že jde opravdu o dostatek čtení.
Kdo zná díla Vladimíra Hulpacha, ví, že je to – řekl bych s trochou nadsázky – velký vypravěč malých příběhů. Aby to bylo správně pochopeno: na malé ploše dokáže vyprávět bohatý příběh, který mimořádným způsobem podněcuje čtenářovu fantazii. Jakoby tak trochu náhodou na každém kroku „zapomíná“ různé faktografické údaje, které čtenáře udržují ve střehu a neustále ho nutí přemýšlet, zda to, co čte, je skutečně jen legenda a snad i zcela vybájený příběh, nebo zda jde o skutečnost. Ostatně, Hulpachova práce s fakty je dlouhodobě na vysoké úrovni – dny, spíše měsíce a možná i roky, strávené v archivech, mu nyní vracejí mimořádnou znalost detailů a jednotlivostí historických příběhů. I proto jeho knížky mají velký úspěch u dětských čtenářů. Bohatá čeština je v tomto případě čímsi, o čem už se ani nemluví, je to samozřejmost – a pro nás ostatní je smutným konstatováním, že autor musel knížku doplnit seznamem toho, co nazývá méně obvyklými výrazy, a kam zařadil slova jako apatykář, desátek, freska, hromnička nebo rychtář… Což mi připomíná, o jak hodně přicházíme nejen my, ale hlavně naše děti, pokud jsme čtení knih vyměnili za těkavé bloudění internetem nebo rychlé louskání zkratkovitých esemesek.
Na začátku jsem říkal, že knížkou Báje, legendy a pověsti staré Prahy míří Severočeský Atlas tak trochu mimo náš region. Ne tak docela. Až se v téhle knížce začtete do kouzelného příběhu o tom, Proč šli dva Pepani do Prahy, pochopíte, že staré pražské příběhy mají hodně společného třeba i se severními Čechami. A ještě dodávám, že knížku Vladimíra Hulpacha Báje, legendy a pověsti staré Prahy vydalo pražské nakladatelství Libri.