Pozapomenutý astronom: Camille Flammarion

Nicolas Camille Flammarion (1842–1925), francouzský astronom, přírodovědec a spisovatel, je zajímavá a možná i neprávem opomíjená osobnost. Přitom tenhle člověk – žák a pozdější ředitel pařížské hvězdárny, se velmi zasloužil o popularizaci vědy.

O mnohosti světů Flammarionových

Astronom Camille Flammarion u dalekohledu, 80. léta 19. století|foto:Wikimedia Commons, CC0 1.0, ©

O jeho nadání a talentu svědčí např. to, že v pěti letech uměl číst a psát, v deseti studoval latinu a v patnácti mu vydali první, mimochodem úspěšnou práci „O mnohosti světů obydlených”, přeloženou do většiny evropských jazyků. Jeho „Populární astronomie” z roku 1879 se stala nejúspěšnější vědeckou prací – vyšla ve stotisícovém nákladu, a velký úspěch zaznamenaly i jeho nejvýznamnější, dnes bychom řekli sci-fi romány „Urania” a především „Konec světa” vydané o deset, respektive o třináct let později. Zajímavé je i to, že většina jeho knih byla nedlouho po francouzském vydání přeložena do češtiny.

Proč na Flammariona vědecká obec postupně zanevřela a téměř zapomněla? Prý za to mohou jeho fantastické romány, které nechtěl nebo nedokázal striktně odlišit od vědeckých prací, ale asi i to, že se „seriózní vědě” v pozdním věku poněkud vzdálil – začal se totiž zajímat o telepatii, myšlenkovou sugesci, vidění do dálky, projevy duše a posmrtný život.

Země v oblaku kometárních par

V knížce „Na nebi a na zemi” je mj. půvabné, jak Camille Flammarion líčí přírodu od prvních dnů Země, města i venkov pozorované při letu balónem, nebo nejbližší vesmír, včetně planet a naší mateřské hvězdy Slunce – ve světle tehdejších objevů a poznatků. I dnes jeho úvahy vedou k zamyšlení, i když třeba vzbuzují úsměv.

„Již častokrát tázali se lidé, co by se stalo, kdyby taková kometa, jejíž objem jest tak značný, setkala se s naší planetou při nebeském svém běhu,” píše Flammarion v kapitole Kometa. „Dle všeho jest možno, že se tak stane a že Země může býti pohřížena po několik hodin do kometárních par… Nikdo nemůže předpověděti, jaké by byly fysiologické důsledky… Seslabení kyslíku mělo by pravděpodobně za důsledek jakousi těžkou ztrnulost…všechno veřejné jednání by se zastavilo – efemérní výpočty politiky…peněžní kombinace, stoupání a klesání cen, vice či méně upřímné politické boje… Vše by se zastavilo, ztuhlé ve mrazu hrůzy před přepadající Kometou,” líčí autor možný scénář, který ovšem později podle jiných výpočtů zpochybňuje. Zamýšlí se také nad hvězdami – slunci nekonečna, a nad věčným pohybem ve vesmíru.

Krvavý Martův meč a bratři ze Siria

Eiffelova věž v Paříži zasažená bleskem 3. června 1902. Jedna z prvních fotografií blesku v městském prostředí, otištěná v roce 1905 v knize astronoma Camilla Flammariona „Les Phénomènes de la foudre“|foto:NOAA, Public Domain Files, CC0 1.0, ©

Poslední kapitolu své knihy „Na nebi a na zemi“ věnuje Flammarion lidstvu a lidské hlouposti. Aktuálnost je jasná hned po krátkém úvodu: „Chceme jedině zkoušeti jednu z jeho nejzajímavějších, nejvážnějších a nejpozoruhodnějších stránek: militarism miliónů lidských bytostí, jež právě obývají malou podivnou planetu mezi Martem a Venuší… Lidstvo jest v ustavičné válce proti sobě samému. Martův meč pouští bez oddechu krev z jeho žil. Můžeme vážně doufati, že jednoho dne pozná svou hloupost, že národové dosáhnou rozumového věku a že hanebná válka konečně přestane špiniti tuto planetu? … Ó, bratři ze systému Siria! Kdybyste nás pozorovali z té dálky, jak byste se musili smát národní i mezinárodní politice domorodců Země!” uzavírá tehdy 43letý francouzský astronom, přírodovědec a spisovatel Camille Flammarion. Jeho řádky končí vypovídajícím domicilem i datací: „Waterloo, v červnu 1885”.