Pověst z Teplicka: Proč věřit studánkové víle

Ale kdo si prý nabral písek ze dna o půlnoci, tak jakmile ho vyndal z vody, změnil se ve zlato. Jenže kdo by měl odvahu jít v noci do hlubokého, divokého lesa, kde navíc žili tehdy i vlci? A tak se nikdo o kouzelné moci studánky nešel přesvědčit. Až na tři myslivce.

Přece jen byli v lese více doma než ostatní lidé. Sešli se v hájovně u Cínovce, něco popili na kuráž a vyrazili do lesa. Došli ke studánce – a nic. Nabrali písek, ale ten i mimo studánku zůstal jen pískem.

„No jo, je to jen povídačka,“ konstatoval jeden z nich. A že půjdou domů.

V tu chvíli se objevila víla, která ve studánce tehdy žila. Ulomila z nejbližšího modřínu tři větvičky a podala je myslivcům. „Písek se ve zlato nemění, to je skutečně jen povídačka, ale když jste vážili cestu, vezměte si alespoň tento malý dárek,“ a podala každému jednu větvičku. Pak zmizela.

Myslivci byli rozpačití. Větvička modřínu místo zlata? Dva z nich větvičku zahodili, třetí si ji dal za klobouk. Vždyť kdy dostane něco od víly?

Jak pověst praví dál, všichni tři došli zpět do hájovny a tam se rozhodli dospat rána. Když vstali, uviděli, že větvička na klobouku třetího z myslivců se změnila ve zlatou.

Smutní byli dva z myslivců. Vrátili se ke studánce a hledali zahozené větvičky, ale samozřejmě nenašli nic.

I malý dárek je dárkem a člověk si ho má považovat. Velký je tím, že je od srdce.