Pověst z Lovosicka: Pod zřícenou Skalky je prý poklad. Ale nejen ten…

Podle pověsti bylo těch, kteří zatoužili po pokladu, vícero, ale nikomu se nedařilo ho objevit. Nenašli vchod do podzemí. Podle pověsti tam ale měl někde být.

Až se jeden chalupář rozhodl, že se do věže vydá a děj se co děj, poklad najde. „Budu hledat tak dlouho, až vchod do podzemí objevím,“ utvrzoval se ve svém záměru. Vzal si s sebou provaz a lampu. krumpáč a vydal se ke zřícenině.

Vlezl do věže a několik dní proklepával zdiv a zkoumal podlahu. A najednou skutečně - našel jakýsi poklop. Byl zasypaný zeminou, ze které vyrůstaly traviny a křoví, proto ho nikdo předtím neobjevil.

Všechno odstranil a zvedl poklop. Vyvalil se puch, ale ani to ho neodradilo. Zapálil lampu a spustil se po provaze dolů.  Tam našel zbytky shnilých dřevěných schodů a malou komůrku, kde byl ve stěně vydlabaný otvor kamsi do skály. Zdálo se mu, že tam dál ve tmě dokonce vidí bělat se lidské kosti. To ho vyděsilo. A navíc objevil i nápis na zdi:

„Běda tomu, kdo se sem dostane. Zde jsem seděl sedm neděl a teď…“  víc se nedozvěděl, písmo se na vlhké zdi rozpilo.

Jakmile dočetl, z otvoru ve stěně komůrky se vyvalil závan ledového vzduchu a sfoukl plamínek v lampě. Muž v panice zahodil lampu a okamžitě začal šplhat po provaze zpátky nahoru. Byl rád, že se dostal ven.

V místním hostinci pak u piva vykládal, co zažil. A že zřejmě našel hladomornu a snad i kosti těch, kteří tam skončili. Poklad žádný. Možná i to zapříčinilo, že se nikdo další – alespoň podle pověsti – už dolů do věže nesnažil dostat.

A tak je třeba tam někde ve skále pod Skalkou poklad dodnes.