Pohnutá historie evropských císařů

Evropská civilizace má krásnou historii. Je samozřejmě vždy k diskusi, co přesně Evropu dělá Evropou, obecně však panuje shoda, že jedním z nejdůležitějších faktorů je antika. V té se ovšem schovávají dva různé aspekty: řecký a římský. U těch Řeků je to nabíledni: filosofie a vědy a estetika. Kultura obecně. Jak je to s těmi Římany?

Jak být císařem v republice

Karel I. Veliký, franský král a první středověký římský císař|foto:Pixabay, CC0 1.0, ©

Může zavánět zbytečnou redukcí mé tvrzení, že Římani prakticky neudělali nic jiného než to, že jen „sakum prdum“ okopírovali řeckou kulturu a exportovali ji dál do Evropy. Ta redukce má ale svůj účel: přivádí totiž k otázce, JAK to ti Římani mohli exportovat? Vcelku jednoduše: násilím. Respektive silou – politickou a vojenskou, protože Římské impérium, to je Stát s velkým „S“ a ne nadarmo se ho bude ve 20. století dovolávat italský fašismus.

V době, kdy pax romana bezkonkurenčně dominuje tehdejšímu světu, je římský stát v trochu schizofrenní situaci – a pro její pochopení musíme promíchat jablka a hrušky odborné terminologie. Tak především, římskému státu je třeba říkat Imperium romanorum. To zatím nepřekvapí a odpovídá to faktu, že mu tou dobou vládnou císaři. Jenomže kdybychom se těch Římanů zeptali, jak to mají s politickým systémem, i v dobách největší tyranie by řekli, že jsou Res publica romana. Je to tak: i v dobách, o kterých mluvíme jako o císařství, je tenhle stát oficiálně republika a císaři jsou de iure konzulové, tj. něco jako prezidenti. Že je matoucí, když má republika císaře? Je. Ale kdo se tenkrát brzy nezorientoval, čekala ho násilná smrt. Taková už je politika v republikách, co jsou císařstvím.

Jacques-Louis David: Císař Napoleon ve své studii na Tuileriích (1812, olej na plátně). Císař Napoleon Bonaparte je zobrazen tak, že pracoval přes noc u svého stolu|foto:Shutterstock

Přestaňme žonglovat s tituly hlav států a se státními zřízeními a zůstaňme jen u toho císařství. Bude to tak přeci jen jednodušší – a pomůže to najít ten římský odkaz budoucnosti, tj. naší přítomnosti. Římští císaři vládli území od Biskajského zálivu po Rýn; od Anglie po Egypt. A tomu všemu vnucovali jednotu podle zásady, jíž můžeme parafrázovat jako „jedna říše, mnoho národů, jeden císař.“ Snahou bylo vytvořit univerzalitu politickou, správní i kulturní. Romanizace, chtěná i vnucená, byla pojítkem Evropy po staletí. A přetrvala samotné Římany.

Před Rýnem, za Rýnem nikdo nesmí stát

Jejich impérium na západě se zhroutí v pátém století, na východě v patnáctém, ale po tom zhroucení zůstane v evropském prostoru ozvěna. Ozvěna jako vzpomínka na dobu jednoty a velké všezahrnující říše. A ta nedala spát mnoha ambiciózním duším, které si s ní století od století pohrávaly. A tak papež v roce 800, hezky na Vánoce, obnoví titul císaře a udělí ho franckému králi Karlovi. A císařem tak najednou není Říman, ale romanizovaný Germán. A ve Franské říši se ten titul udrží necelé půl století a pak je zase ticho.

Vilém I. Pruský, pruský král a první německý císař|foto:Pixabay, CC0 1.0, ©

A pak ta ozvěna dolehne v polovině desátého století ještě dál od Říma, dál na východ, do samotného centra Germánie, která kdysi římským císařům tak zle zatápěla. V desátém století tady existuje Východofranská říše a tam vládne mečem a krví Germán Otto. A Otto má mezi předky císaře Karla, a tak se rozhodne císařství zase obnovit – a povede se mu to. A aby nikdo nebyl na pochybách, oč jde, jeho nový stát se bude jmenovat Svatá říše římská. To je déjà vu jak vyšité.

Svatá říše římská bude existovat skoro 900 let a ukončí ji jiný císař, tou dobou už rok sloužící císař Francie Napoleon I., a ten tak Germánům za Rýnem sebral titul a vrátil ho zpět před Rýn. Ale taky mu to moc dlouho nevydrželo. A pak to s císařem zkusil jeho synovec, a toho porazili Němci v roce 1870 a tak si vytvořili Německo – no a jasně že v čele je zase …císař! Takže titul opět za Rýn. Vydrží jim to jen do první světové války.

A tak je dnes Evropa bez císaře, univerzalitu má pořád tu kulturní, od Řeků, a co se politiky týče, zkouší ji držet mezi Francií a Německem pěkně v Bruselu.