Oheň, spáleniště, počátek nového života v Českém Švýcarsku a genetická detektivka od Čadského jezera

V úvodním přehledu zajímavostí uslyšíte, že osm miliard nás na Zemi nejspíš nebylo letos v listopadu, ale pravděpodobně už v loňském roce, se žraloky tygřími navštívíme ekosystémy podmořských luk v okolí Baham, zmíníme se o dosud nejstarším důkazu tepelné úpravy potravy našimi předky, přečteme si nejstarší větu zapsanou v kanaánských jazycích Blízkého východu a vrátíme se k úspěšnému startu mise Artemis I, která je prvním stupínkem k znovudobytí Měsíce lidmi.

Lesy, spáleniště a počátek nového života

Geobotanik Michal Hejcman na požářišti v Českém Švýcarsku.|foto:René Volfík, iROZHLAS.cz

Oheň může být dobrý sluha, ale často bývá špatný pán. Od letošního léta se u nás o ohni hodně mluví, a to kvůli požáru v Českém Švýcarsku. I v Planetáriu jsme se mu už jednou věnovali. Povídali jsme si o tom, jaký vliv mohl mít na pískovcové skály. Zatím jsme si ale neřekli nic o vegetaci v zasažené oblasti. Co z ní zbylo? Co požár přežije a co už ne? Jak se změní lesy na vyhořelých svazích? Spáleniště v Národním parku České Švýcarsko navštívíme nadvakrát s geobotanikem a rostlinným ekologem Michalem Hejcmanem z Fakulty životního prostředí Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Dnešní návštěva se bude věnovat životu, ta příští popelu.

České Švýcarsko zasažené požárem: na některých místech už raší tráva|foto:Jan Bachorík, Český rozhlas

Za vznikem letošního požáru v Českém Švýcarsku stál s největší pravděpodobností neopatrný návštěvník. Lesy ale hořívaly i v hlubokém pravěku; dávno před tím, než lidé ovládli tajemství ohně. I když možná ne tak často. Z jak hlubokého pravěku o tom máme důkazy a co ty pravěké lesní požáry mohlo způsobovat? Letní požár v Českém Švýcarsku zasáhl přibližně 16 čtverečních kilometrů porostu. Zdá se to být hodně, ale v globálním pohledu to zase až tak velký požár nebyl, zdůrazňuje geobotanik a rostlinný ekolog Michal Hejcman. Řadě lidí vznikly škody na majetku, shořely některé domy. Pro místní obyvatele byl požár pochopitelně velkou tragédií. Pro samotné lesní porosty to ale žádná zvláštní tragédie nebyla.

Genetická detektivka od Čadského jezera

Skalní malby z alžírského Tassili|foto:Pixabay, Licence Pixabay

Třiadvacet let jezdí antropolog Viktor Černý se svými kolegy na výzkumy do Afriky, do zemí od západoafrického Senegalu až po Súdán na východě kontinentu. Prostřednictvím analýz genetických vzorků, získaných od současných obyvatel savan v oblasti tzv. Sahelu, se snaží rekonstruovat dávnou historii tamních populací. Je to jakási „genetická archeologie“ oblasti, která v uplynulých tisíciletích zcela změnila svou tvář. I vám je jistě známo, že Sahara nebyla vždycky jen poušť a že Čadské jezero, onen neuralgický bod, kolem jehož břehů se celá spletitá historie tamních populací točí, bylo mnohonásobně větší než dnes. Pojďme si o tom povídat.

Chlapec u Čadského jezera (Archivní foto)|foto:Profimedia

Sahelo-súdánská oblast je území afrických savan, sevřených ze severu Saharou a z jihu tropickými deštnými pralesy. V této oblasti žije řada populací, rozrůzněných nejen geograficky, ale také jazykově; i ve způsobu jejich života jsou značné rozdíly. Hovoří o nich antropolog Viktor Černý z Oddělení přírodních věd a archeometrie Archeologického ústavu Akademie věd České republiky v Praze... Zásadní roli v kontaktech lidských populací v sahelo-súdánské oblasti sehrál region Čadského jezera a jeho okolí; byl to jakýsi tavicí kotlík, místo rozdělení, ale zároveň i setkávání. Jak je to možné? Čím byla tato oblast významná? Badatelé při svých výzkumech v Africe navštívili řadu zemí, pracovali se stovkami lidí, odebrali tisíce vzorků. Jak taková práce vůbec vypadá?