O kometě, Jupiteru, gravitaci i čase

Blížící se svátky se musí na obloze obejít bez komety, žádná totiž není momentálně v dohledu. Mimochodem – ona kometa, o které se v souvislosti s Vánocemi často mluví, ve skutečnosti kometou nebyla.

Jak to bylo s Betlémem a kometou

Halleyova kometa při svém posledním návratu v roce 1986|foto:NASA, ©

V původní verzi vyprávění o narození Ježíše se mluvilo o Betlémské hvězdě, kometu z ní udělal až ve 14. století italský malíř Giotto. Zřejmě inspirován Halleyovou kometou, přidal hvězdě na své fresce ohon – postupem času se pak tohle zpodobnění ujalo. O šest století později pojmenovala po Giottovi svou sondu vyslanou ke zmíněné kometě Evropská kosmická agentura. Dnes víme, že to, co v době Kristova narození zářilo na obloze a vedlo mudrce byla konjunkce Jupiteru a Saturnu.

Obr Jupiter a čtyři velké měsíce

Jupiter v konjunkci se Saturnem, 22.12. 2020|foto:Miroslav Zimmer

Stejnou situaci oba planetární obři od těch dob přiměřeněkrát zopakovali, naposledy 21. prosince roku 2020; příště to bude v roce 2080. Nyní sice oba zdobí oblohu, ale jsou od sebe dál; především Jupiter však v posledním měsíci roku zažívá své okamžiky slávy. 6. prosince byl nejblíž Zemi a o den později se ocitl v opozici se Sluncem, tudíž přesně na opačném konci oblohy. Po celou noc má ty nejlepší pozorovací podmínky. Máte-li triedr nebo jakýkoli astronomický dalekohled, neváhejte, vyrazte teple oblečeni do mrazivé noci a kochejte se, a to nejen pohledem na největší planetu naší soustavy, ale i na její čtyři galileovské měsíčky Io, Europu, Ganymeda a Callisto. Budete-li trpěliví a kouknete se na ně znovu s určitým časovým odstupem, zjistíte, že neustále mění svou polohu; někdy se schovají za planetu a dojde třeba i k zákrytu mezi nimi. Na Jupiteru samotném lze vidět jeho atmosféru a oblačné rovníkové pásy, včetně tzv. Velké červené skvrny, která není ani tak červená, jako spíš světle šedá.

Velká rudá skvrna na Jupiteru. Snímek pořídila sonda Juno|foto:NASA/JPL-Caltech/SwRI/MSSS/ Gerald Eichstädt /Seán Doran, CC BY-NC 2.0, ©

Hrátky s hmotností…

Jupiter má také vzhledem ke své velikosti největší gravitaci v naší soustavě. Kolik bychom vážili, kdybychom se – teoreticky vzato – vydali na dopolední štědrodenní jupiterovskou procházku? Samozřejmě nalačno, abychom pak u stromečku viděli zlaté prasátko. Vezmu to podle sebe. Na Zemi mám asi 80 kg. Na Jupiteru by to bylo něco přes 200 kilo, byl bych tedy dvoumetrákový valibuk! Nejmíň bych vážil na Merkuru, který je z planet nejmenší – tam bych měl 29 kg. Měsíc sice není planetou, ale tam bych si mohl vyskakovat skoro nejvíc – 12,5 kg by mě přimělo přidat si večer o jeden kapří řízek víc. Ovšem úplně nejmíň bych vážil na Plutu, trpasličí planetě – tam bych měl pouhých 5,5 kg! Ani bych na nohou necítil svoje těžké pohorky, i když nohy by mi v nich asi hodně mrzly. Povrchových –220 stupňů Celsia by mi nepomohly eliminovat ani elektricky vyhřívané bačkory.

Trpasličí planeta Pluto|foto:Shutterstock

… a hrátky s věkem

A když už jsem zabrousil do těchto kuriozit, vezmu to v planetárních souvislostech od tělesné hmotnosti směrem k našemu věku. Víme, že planety se kolem Slunce pohybují různou rychlostí, vzdálenější pomaleji, bližší rychleji. Země se se mnou kolem naší mateřské hvězdy jistojistě otočila už dvaasedmdesátkrát. Na zmíněném Jupiteru, kde rok trvá bezmála 12 pozemských let, by mi bylo pouhých šest! Naopak na Merkuru bych byl starý skoro jako Metuzalém – 300 roků. A kdybych byl Marťanem, bylo by mi 38,5 roku.

Jsme téměř v cíli posledních letošních „Mýtů, objevů a omylů astronomie“. Naše Země s námi během relace uletěla 74 tisíc kilometrů. Tak držte si klobouky, přátelé astronomie, ať si tu rychlost o svátcích i na přelomu roku hezky a ve zdraví užijeme!