O báječné izolaci aneb Státy nemají přátele, jenom své zájmy
Splendid isolation. Tak označovali Britové svou zahraniční politiku v 19. století. Dali ruce pryč od kontinentu a nechali ho několika velkým hráčům, aby se sami hlídali.
To označuje to slovo „izolace“. Proč ovšem adjektivum „báječná“? Z několika důvodů: především už Britové nemuseli krvácet v evropských konfliktech. Za druhé si na ministerstvu zahraničí nemuseli dělat starosti s dodržováním, vynucováním a porušováním spojenectví – prostě žádné neměli. A za třetí: měli tak čas a energii na udržování a rozšiřování své vpravdě světové říše, slavného Britského impéria. A to bylo všude možně, jen ne v Evropě.
Báječná izolace je hezký termín – a jako mnoho podobných i tenhle označuje něco, co možná bylo trochu jinak. Už samotný výraz nevymysleli Britové, nýbrž ho ve vztahu k nim použil Kanaďan, jakkoliv v obdivném, až závistivém kontextu. Ale i význam toho pojmu je dnes předmětem nejasností: v užším chápání se tou báječnou izolací myslí několik dekád před první světovou válkou, tedy přibližně mezi 1880 až 1914. V širším významu ta izolace trvala od pádu Napoleona, tedy skoro 100 let.
„Žádný člověk není ostrov sám pro sebe; každý je kus nějakého kontinentu“
Otázkou taky je, nakolik se jednalo o promyšlenou doktrínu, či nakolik to byla spíš jen otázka náhod, a tak trochu neuvážené zahraniční politiky. Lze se přiklonit k tomu, že izolaci začala záměrně sama Británie, když odstoupila z ponapoleonské Svaté aliance. To znamená, že opustila tzv. koncert velmocí v Evropě – o ní pak rozhodovalo Rakousko, Prusko, Rusko a později zase i Francie.
Jenže ve druhé polovině století se situace dost změnila: najednou je tady Itálie, o trochu později Německo – a to bude teprve něco…; Rusko má problémy samo se sebou a Rakousko už taky není, co bývalo… A Velká Británie si toho pořád jakoby nevšímá a dívá se především do Afriky a do Asie. A tak najednou zjišťuje, že se sice nemusí míchat mezi spojence v Evropě, ale že pak sama nemá spojence, když je potřebuje jinde. Např. v boji proti Búrům. Spory o kolonie ji málem dohnaly do války s Francií.
„A proto se nikdy nedávej ptát, komu zvoní hrana. Zvoní tobě.“
A hlavně, začátkem 20. století zase jednou vyvstalo nebezpečí jménem evropský hegemon. Británie nikdy nechtěla evropského hegemona. Británie bojuje a krvácí v Evropě právě tehdy, když se tam objeví hegemon. A kdo že je ten hegemon? Stát, který začíná být podezřele silný politicky, ekonomicky i vojensky. Stát, který je tak silný, že sjednotí evropské země pod svou nadvládu, a tak by do budoucna ohrozil Británii.
V roce 1800 tím hegemonem měla být Francie, v roce 1900 Německo. A tak Británie začne s koncem své báječné izolace a začne navazovat spojenectví s velmocemi, které mají z Německa taky strach. Jasně že je to právě ta Francie, která do té doby byla tradičním nepřítelem Londýna, a z druhé strany že je to Rusko. A přitom Británie pořád tak nějak doufala, že smlouvy nebude třeba aktivovat, že se nic nestane. Jenže pak začalo Německo budovat silné námořnictvo. A navíc: vždycky existují výjimky. I ve skvělé izolaci. Tou výjimkou byla Belgie. Malý, nový státeček, který Britové uznali hned v roce 1836 a garantovali mu bezpečnost. Kdo napadne Belgii, jako by napadl Británii. A Německo v roce 1914 Belgii napadlo. Udělalo to sice jen mimoděk, kvůli cestě do Francie, ale to nevadí. Britové skoro 100 let po Waterloo jdou zase bojovat přes kanál La Manche.
K báječné izolaci jako by se chtěla Británie ještě jednou vrátit. Nabízí se to jako interpretace počinu premiéra Chamberlaina v Mnichově. Tam nechtěl riskovat válku kvůli neznámé zemi kdesi ve středu Evropy. Chod dějin způsobil, že tenhle pokus o izolaci 2.0 nevyšel.
Související
-
Války, dekolonizace i brexit. Velká Británie si od otevření Royal Albert Hall prošla mnohým
Na některé věci nemělo peníze ani britské impérium ve svém zlatém věku. Třeba na Royal Albert Hall. Podle původních plánů měla stavba pojmout 30 tisíc diváků.
-
Trauma kolonialismu
Negativní hodnocení této epochy evropských a světových dějin převažuje. Jsou rány po kolonialismu stále ještě nezhojené?
-
Přestaňte Francii vinit ze všech vašich problémů, vzkázal...
Francouzský prezident Emmanuel Macron sice vyzařuje auru moderního státníka, v přístupu k bývalým zámořským územím nicméně vykazuje znaky kolonialismu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
