Pověst z Děčínska: Hřebínek od trpaslíků z Božího vrchu

Trapaslíci žili kdysi v Bukové hoře u Veneřic. Obsadili i blízký Boží vrch. Dělali dobré skutky lidem, kteří byli dobří, a zlomyslnosti těm, kteří páchali zlo.

A to do doby, než lidé na Božím vrchu postavili kostel Nejsvětější trojice a trpaslíky vyhnal hluk zvonů. Odešli - a i když byl kostel později zbourán, nikdy se nevrátili.

Ale v době, kdy ještě v hoře pobývali, žil na jednom hospodářství poblíž Božího vrchu muž s dcerou. Matka jí zemřela, tak na statek přišla macecha. Zatímco otec byl na dceru hodný, macecha jí dělala peklo na zemi. A to už za života statkáře. Stačilo, když musel odjet za nějakým obchodem.

Když pán hospodářství krátce po světbě zemřel, život dívky byl ještě horší – jako by byla tou nejposlednější služkou. A trpaslíci to viděli a bylo jim dívky líto.

Bylo parné léto, když dívka pracovala s ostatními na poli. Celí zmožení se všichni v poledne uložili na krátký odpočinek do stínu stromů a usnuli. Dívka také. Vzbudil ji ale podivný hlásek: 

„Vstávej, potřebuji tvou pomoc,“ ozval se slabý hlásek.

Dívka otevřela oči a rozhlédla se. Ostatní kolem spali jako očarovaní a před ní ale stál malý mužíček s dlouhými šedivými vlasy.

„Poranil jsem si ruku a nemohu se učesat. Pomůžeš mi?“ zeptal se a podával jí malý hřebínek.

Děvče se nerozpakovalo, vzalo hřebínek a začalo mužíka česat. I vousy mu upravila.

„Děkuji,“ řekl mužik. „A ten hřebínek si nech,“ řekl a zmizel. „Až to nebude možné na statku vydržet, odejdi,“ poradil ještě odkudsi z dálky.

Byl to krásný kostěný hřebínek, a tak ho dívka opatrovala jako oko v hlavě, jako největší bohatství. Nikomu ho ani neukázala, aby jí ho macecha nevzala.

Její situace byla stále horší, macecha ji začala i bít. Děvče se vzpomnělo na radu mužíčka, o kterém jí bylo jasné, že je to trpaslík z Božího vrchu nebo Bukové hory. Vždyť lidé o trpaslících věděli! Občas některého zahlédli.

Sbalila si těch málo věcí, které měla, na hřebínek nezapomněla, a jedné noci se vytratila ze statku. Nikdo ji neviděl a nikdo jí v tom ani nebránil. Jak šla cestou necestou, uzlíček na rameni těžkl. Sundala ho tedy, aby se podívala, co se stalo.

A zjistila, že hřebínek se změnil ve zlatý. Dokonce nebyl sám – měla malých zlatých hřebínků plný uzlíček!

Hřebínky prodala, nechala si jen jeden na památku. Koupila dům, dobře se provdala. K lidem i sloužícím se chovala vždy mile. Měla šťastný život.

Do Verneřic se vrátila jen jednou už jako bohatá paní. Zašla na hřbitov k hrobu otce a pak na místo, kde potkala malého mužíka. Volala ho, ale nikoho neslyšela. „Nevidím tě, ale přesto ti děkuji!“ křikla tedy mezi stromy a odešla.

Teprve když zmizela, objevil se mužíček s dlouhými stříbrnými vlasy a pokýval hlavou. „Dobře jsme tehdy udělali,“ řekl si vousů.