Pověst z Ústecka: Velkopáteční poklad není pro každého

Tak praví pověst a bylo mnoho těch, kteří se pokusili zlato a drahé kameny získat. Patřil k nim i sedlák ze Zubrnicka.

Neměl zase tak málo, ale kdo by nechtěl víc? Vypravil se proto v noci o Velkém pátku, aby ho nikdo neviděl a kdyby náhodou našel poklad – o něj neokradl – pod Bukovou horu. Bloudil, hledal a už to chtěl vzdát a ejhle – skutečně uviděl mezi kameny nad zemí slabou modravou záři.

Začal tedy odhazovat kameny, pak lopatou, kterou vzal s sebou, i zem. Namáhal se, funěl, díra byla hluboká, modravý plamének tančil nad ní jako by se mu smál – a nic. Celý utrmácený se zastavil a ohlédl. Měl dojem, že se na něj někdo dívá.

A tam malý mužíček. Pokýval hlavou a řekl: „Kopej jak chceš, ale i kdyby to bylo až do rána, nic neobjevíš. Poklad je hluboko a s každým tvým kopnutím se propadá ještě hlouběji. Protože jen ten, kdo je čistý zloby a plný lásky, ho může vykopat,“ řekl a zmizel.

Sedlák vztekle hodil lopatou a celý rozmrzelý a upocený se trmácel domů. Bylo mu jasné, že jemu trpaslíci poklad nevydají. I samotná pověst říká, že získat ho může jen někdo, kdo není naplněný zlobou a chamtivostí. Na to sedlák nedbal, když zamířil k Bukové hoře. Teď ale musel sám sobě přiznat, že on to není.