Pověst z Litoměřicka: Naposledy se smál vodník

Jeden takový vodík podle pověsti žil kdysi u mlýna v Litoměřicích, tam kde voda z Labe hnaná kolem Střeleckého ostrova přes mlýn ústila zpátky do řeky. Viděli ho i dva chlapci, kteří se tam chtěli vykoupat. Když odložili šaty a chtěli jít do vody, ozval se chechot a kdosi třikrát zatleskal.

„Vodník!“ vykřikl jeden z nich a ukazoval druhému pod hladinu. A opravdu - těsně pod ní viděli tvář vodníka, jak na ně šklebí a čeká, co udělají.

Samozřejmě se vyděsili. Takže ani nenamočili palce u nohou, popadli šaty a odběhli pro jistotu kousek od břehu. Teprve tam se oblékali. V tu chvíli přišel mladík. Byl o něco starší než oni.

„Proč jste tak vyděšení?“ ptal se jich posměšně.

Chlapci mu vyprávěli, co se stalo. On se jen usmál a začal se svlékat. Možná se chtěl před nimi předvést, a tak nakonec vstoupil do vody. Kluci měli oči na vrch hlavy a čekali, co bude.

Mladík udělal opatrný krok od břehu. Nic se nestalo! Tak se otočil ke klukům a smál se: „Jste srabi, buhví, co jste viděli. Nějakou rybu asi a teď se třesete,“ křikl na ně.

Pak se namočil celý, že začne plavat. Vtom se ozvalo opět zachechtání a mladík zmizel pod vodou. Nikdy už se nevynořil.

Dnes se do místa, kde se v Litoměřicích vrací  mlýnská voda do Labe, koupat nikdo nechodí. Nanejvýš tam najdete rybáře. Ale ani vodník už tam nežije, nikdo ho totiž hooooodně dlouho neviděl.

Ostatně ani na dalších místech, kde možná kdysi v řekách podle pověstí žili. Řeky - kdysi místy divoké, místy klidné - se často změnily na regulované kanály bez malebných zátočin a záludných vírů, které vodníkům pomáhaly lovit dušičky. Lidé si u řek vystavěli chaty a kdysi klidné břehy si přivlastnili. Co by tam tedy vodík pohledával, že…