Není popel jako popel – a jak se podílejí naši vědci na projektu simulovaných kosmických letů SIRIUS

V úvodním přehledu zajímavostí uslyšíte, jak se umělá inteligence vyrovnala s určením autorství obrazu, který měl namalovat impresionista Pierre-August Renoir, zmíníme se o archeologické „loupeži století“, při níž byl v Německu ukraden jeden z největších pokladů keltských mincí, představíme vám největší evropskou pravěkou želvu z Pyrenejí, zauvažujeme o skutečné velikosti tyrannosaurů a nakonec dojde i na snahy fyziků ze švýcarského CERNu ušetřit peníze za drahou energii, nutnou k provozu obřího urychlovače částic LHC.

Co se může skrývat v popelu

Požár v Národním parku České Švýcarsko|foto:HZS Středočeského kraje

Nějakou zkušenost s velkým ohněm máme asi všichni. Ta nejčerstvější je nejspíš z letošního léta. Už v minulém pořadu jsme se vypravili na požářiště Českého Švýcarska, abychom si řekli, jak se postupně probouzí krajina, spálená ohněm. Po té staré zbyl na mnoha místech jen popel. Není ale všude stejný. Analýzou popelů se proto dají získat mnohé cenné informace. Jaké? A k čemu je to vůbec dobré? Vzorky popelu na spáleništi Národního parku České Švýcarsko sbírá geobotanik a rostlinný ekolog Michal Hejcman z Fakulty životního prostředí Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Právě tam se také vzorky analyzují a zjišťuje se jejich složení.

Geobotanik Michal Hejcman při odběru vzorků popela z požářiště v Českém Švýcarsku.|foto:René Volfík, iROZHLAS.cz

Hnojivý účinek popela: to je první aspekt, o který se Michal Hejcman ve zvýšené míře při výzkumu této materie zajímal. Druhým aspektem jeho zájmu je obsah rizikových prvků v popelech; takových prvků, které nemají – jak říká – prokazatelně pozitivní biologickou funkci v biomase. Spíše tedy škodí, než by byly prospěšné. Michala Hejcmana zajímají jak „staré“ popely, vzniklé vyhořením biomasy v půdě, tak i popely z recentního, tedy současného materiálu – z kůry nebo třeba jehličí. Spálenou krajinu Českého Švýcarska bude sledovat i nadále. Nejen kvůli svému zájmu o popel, ale také proto, aby viděl, jak postupně ožívá a obnovuje se.

Naši vědci a SIRIUS – 1. část: Simulátor

Účastnice simulovaného letu na Měsíc SIRIUS-19 Stefania Fedjaj z Ruska opouští moskevský experimentální komplex, kde spolu s kolegy strávila 120 dní v izolaci|foto:Profimedia

Jaké to bude až jednou lidé poletí k Měsíci nebo dokonce na Mars? A nejde jen o technickou stránku věci. Důležité budou i vztahy mezi členy posádky a jejich zdravotní stav. Celou komplexní problematikou se zabývá mezinárodní projekt SIRIUS, kterého se účastní jak americká NASA, tak i ruská Akademie věd. Byl zahájen v roce 2016 a významnou roli v něm hrají i naši výzkumníci. Zatím posledním experimentem, který se v rámci projektu uskutečnil ve speciálním zařízení v Moskvě, byl simulovaný osmiměsíční let na Měsíc, který skončil letos v létě.

Účastník 120denního izolačního experimentu SIRIUS-19 Jevgenij Tarelkin z Ruska pózuje fotografům po opuštění pozemního experimentálního komplexu v Moskvě, kde se zúčastnil simulovaného letu na Měsíc|foto:Profimedia

Projektu SIRIUS se účastní 17 vědeckých týmů z jedenácti zemí světa. Cílem projektu je analýza člověka a malé sociální skupiny, takto kosmické posádky, ze všech možných úhlů pohledu – psychologického, biologického, medicínského, fyziologického atd. Čemu se věnuje český tým nám vysvětlila jeho zakladatelka, psycholožka Kateřina Bernardová z QED Group a katedry sociální práce Fakulty sociálně ekonomické Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Jak nám řekla, kosmonauty nestačí jen posadit do kosmické lodi a poslat ke vzdálenému cíli. To by nedopadlo dobře.

Simulátory letů do vesmíru pochopitelně stojí na zemi, největší z nich v Moskvě, v Institutu lékařsko-biologických problémů Ruské akademie věd. Nemůže to ale způsobit zkreslení získaných dat? Vždyť účastníci experimentu dobře vědí, že jsou stále na Zemi.