Minietiketa: Svatební dary

Milan Knotek, znalec etikety: „Podle dotazu soudím, že nevěsta a ženich dárky od svatebčanů nepřejímali osobně, což je v pořádku. Téhle role se obvykle zhostí někdo blízký z rodiny, a uloží je všechny na určené místo. Když paní Heleno začnete u příbuzných opatrně zjišťovat, od koho jaký dárek je, tak se asi nic vážného nestane, vy to ale určitě časem poznáte, i když všechno necháte plavat – někdo se vás třeba za půl roku zeptá, jak vám šlape nový opékač topinek...“

Alena Perková: , moderátorka: „Když přineseme na svatbu dárek, jaká to má pravidla?“

Milan Knotek: „V první řadě musím zmínit povinnost dárek přinést. Přijít bez dárku by byla ostuda. K dárku je nezbytné přiložit blahopřání s podpisem nebo jiný identifikační znak, aby novomanželé věděli, kdo je obdarovává – v případě paní Heleny se to zjevně nestalo.“

Alena Perková: „A co velikost dárku?“

Milan Knotek: „Já bych tady nehovořil přímo o velikosti, ale spíš o přiměřenosti. Svatební dar by rozhodně neměl být nějaký lidově řečeno „šunt“ z umělé hmoty z obchodu typu vše za 39, také se ale musíme vyhnout opačnému extrému, kterým je dárek luxusní – to samozřejmě neplatí o rodičích. Drahý dárek je hezká věc, ale novomanžele tím můžete znepokojit, protože se mohou cítit být zavázáni udělat totéž na vaší svatbě a nebudou na to mít peníze.“

Alena Perková: „Neměli bychom tedy raději opatrně zjistit, co si přejí nebo co potřebují?“

Milan Knotek: „Ano, dělá se to a není na tom nic špatného. Ženichové a nevěsty čím dál častěji požadují pouze peníze do obálky, aby se vyhnuli tomu, že budou mít tři nové mikrovlnky a pět topinkovačů. Do obálky vložíme částku přiměřenou našemu postavení ve společnosti.“