Marsovy čepičky

Nebyly sice považovány za tak tajemné, jako proslulé marsovské "kanály" - zřejmě proto, že pozorovatelům do jisté míry připomínaly mateřskou planetu - nicméně záhadou zůstaly prakticky až do období rozvoje kosmonautiky.
Existence čepiček si poprvé všiml Ital Fontana roku 1636. Později bylo zjištěno, že se rozsah čepiček mění podle střídání ročních období. S příchodem marsovské zimy se čepičky rozšiřují; když na příslušné polokouli nastoupí jaro, zmenšují se. Podobnost s ledovcovým příkrovem na Zemi se přímo nabízela. Staří astronomové z přítomnosti ledu usuzovali, že Mars má ovzduší - tedy plynný obal ve smyslu vlastní atmosféry. Že je tato úvaha správná, potvrdila později teleskopická a spektroskopická pozorování, v kosmickém věku pak především sondy. Výsledky jejich misí však také uvedly na správnou míru domněnky o ledu na Marsu.
Ukázalo se, že nejde o žádný ledovcový příkrov. Marsovy čepičky jsou spíše jakousi "námrazou", silnou nanejvýš několik centimetrů; jinak by nemohly v průběhu marsovských ročních období růst a mizet tak rychle, jak to pozorujeme. Teploty na Marsu klesají v zimě na -40°C i níž. To stačí k tomu, aby část plynného atmosférického oxidu uhličitého, kterého je v Marsově ovzduší téměř 96 %, vymrzla a pokryla povrch bělošedivou námrazou. Jde tedy prakticky o tzv. suchý led. Ten začne po příchodu jara opět rychle ustupovat a mizet. Že k tomu tímto způsobem opravdu dochází, potvrdily už barometry kosmických sond Viking v roce 1976. Když se přiblížila na Marsu zima, naměřily na povrchu nižší atmosférický tlak než jindy. Příčinou byla právě zmíněná přeměna atmosférického oxidu uhličitého v pevnou látku.

Miroslav Zimmer

Pravidelná rubrika Mýty, domněnky, objevy a omyly astronomie se vysílá v rámci každého třetího Planetária v měsíci.
Další texty, uveřejněné v této pravidelné rubrice najdete V ARCHIVU PŘÍSPĚVKŮ.

Na titulní stránku.