Lex duodecim tabularum čili Zákon dvanácti desek

Je málo věd, které by byly tak úzce spjaté s politikou jako právní věda. Vychází to z logiky věci: právní věda se zabývá právem a právo definuje a vynucuje stát, tedy politika. Důležité milníky práva jsou tak určovány vývojem států v dějinách. Dnešní evropské nebo taky kontinentální právo si osvojilo několik základních principů, jejichž počátky nacházíme, snad trochu paradoxně, v jiných dobách a v jiných regionech.

Jiným regionem myslím Britské ostrovy, ale o tom až příště... Jinou dobou mám na mysli antiku, konkrétně nějakých dva a půl tisíce let nazpět, kdy římská civilizace přecházela z království na republiku. Tahle zásadní politická transformace probíhala ruku v ruce se změnou společenského uspořádání. Staré pořádky končily a ty nové se rodily doslova v bolestech. Je to přitom známá písnička: vládnoucí elity si chtěly udržet výsadní postavení, početnější masy si ale chtěly polepšit.

Logo|foto:Český rozhlas

Římská republika: patricijové versus plebejci

V případě mladičké římské republiky se masy, tj. plebejci, rozhodly pro pozoruhodný tlak na elity, tj. na patricije: když nám nechcete přiznat podíl na moci, tak si tu vládněte sami. Doslova – my totiž odcházíme pryč. Masový exodus, zvaný secese, zopakovali plebejci několikrát. Patricijové pak pochopili, že je lepší vládnout s menší mocí lidem, než s absolutní mocí nikomu. Mezi oběma společenskými vrstvami proto došlo k historickému kompromisu: plebejci se vrátí a patricijové jim přiznají větší sociální i politická práva.

A právě v tomhle okamžiku nastupuje ten důležitý milník v dějinách evropského práva: aby se ona dohoda mezi plebejci a patriciji záhy nevypařila v duchu „sliby – chyby“, došlo k sepsání všech domluvených bodů podle hesla „co je psáno, to je dáno“. Ostatně Římané na to měli taky rčení: „pacta sunt servanda“, tj. smlouvy se mají dodržovat.

Dvanáct desek na Foru Romanu

K tomu ještě jedna poznámka: výraz „došlo k sepsání“ by bylo lepší nahradit výrazem „došlo k vyrytí“ či „vytesání“ – při absenci egyptského papyru nebo čínského papíru, či snad pro lepší výdrž, došlo ke zvěčnění dohody ve fyzické podobě dvanácti desek, vystavených veřejně na římském Foru Romanu. Smlouva tak vešla do dějin jako Zákon dvanácti desek.

Ona převratnost souvisí právě s tím, že se přešlo od tradičního ústního práva k právu psanému. Na tomto principu se pak bude rozvíjet celé slavné římské právo a na celém tom slavném římském právu pak vznikne naše dnešní právo kontinentální. Není to samozřejmě jediný příspěvek Římanů k dnešnímu právnímu systému, to ani zdaleka, ale je to esenciální motiv. Koneckonců, dnes zákon nabývá platnosti publikováním ve Sbírce zákonů, tj. zveřejněním – a to je ekvivalent onoho vystavení dvanácti desek tenkrát v Římě.

Forum Romanum v Římě|foto:Jan Rosenauer

Neznalost neomlouvá

Ostatně, už tenkrát kolem toho mohly být otazníky, právě tak jako v dnešních dobách. A sice: že máme zákony publikované, ještě neznamená, že jsou opravdu známé – natož pak dodržované... A stejně tak v Římě publikování zákonů nutně neznamenalo, že si je plebejci mohli přečíst – kolik z nich asi bylo gramotných?

V obou případech si ovšem právo ví rady: máme tu profesionály, co se vyznají a nechají si za to zaplatit. A taky je tu další podobnost: tak jako dnes máme ombudsmana, veřejného ochránce práv, plebejci měli svého tribuna lidu. Politika, který mohl vetovat jakýkoliv zákon poškozující plebejce – ti by totiž jeho škodlivost nemuseli poznat, ani kdyby jej dokázali přečíst. Ostatně, stát si právo vynutí v každém případě. I kdyby tu těch profesionálů a ochránců nebylo, pořád platí ono římské „ignorantia legis non excusat“ – neznalost práva neomlouvá.