Klobuky: Kamenný muž

Pojedete-li někdy ze Slaného do Loun, odbočte v Třebízi směrem na Klobuky. Projeďte obcí a při stoupání na Telce letmo upřete svůj pohled doprava, na horizont. Stojí tam naprosto nepřehlédnutelný, tři a půl metru vysoký pískovcový kámen. Říká se mu Zkamenělý pastýř, případně Kamenný muž a dost možná je to jeden z mála opravdových českých megalitů...
Jak o něm napsal v roce 1864 Vojtěch Krupka, staří lidé o něm "vědí dost vypravovati", čemu však mladí příliš věřit nechtějí... Oč jde? Pochopitelně o pověsti. A není jich málo. Jednu z nich uvádí roku 1877 v časopise Vesmír Antonín Frič. Říká se v ní, že jistý pastýř "pána Ježíše a sv. Petra, když tudy jednou se brali, žádal, by věčně živ byl, načež v kámen proměněn jest, který prý uvnitř je živý." Dost ošklivá představa. O Pastýři se také říkalo, že kolem sebe míval celé zkamenělé stádo. V klobucké obecní kronice čteme: "V Kobylnické tvrzi vládla zlá zemanka, o které se tvrdilo, že umí čarovat. Jednou její pastýř zahnal svoje stádo na pláň nad Klobuky, kde se trochu déle pozdržel. Zemanka rozzlobena jej hledala a když jej našla, křikla na něho: 'Bodejť bys tu zkameněl.!' Později sedláci drobné kameny odstranili a zbyl tu jen pastýř, který hlídá dodnes." Tuto pověst zaznamenal počátkem 20. století také spisovatel Jindřich Šimon Baar, který byl tehdy v Klobukách farářem. Jistě se setkal i s dalším, daleko slavnějším vyprávěním o klobuckém Pastýři. Při každém zvonění v klobuckém kostele se prý kámen přiblíží o krok (případně zrnko písku) k jeho věži. Až ke kostelu dojde, má nastat soudný den. Jak však napsal archeolog Píč, "ferinové pak dodávají, že to bude dlouho trvati, neboť když na protější straně v Kokovicích se zvoní, musí zase krok nazpět." Mezi klobuckými byla rozšířena i pověst, podle níž se kdysi strhla poblíž Klobuk velká bitva, v níž padl vůdce jednoho ze zúčastněných vojsk. "Vojáci postavili mu nad jeho hrobem pomník v podobě zahaleného muže." I "zahalený muž" prý putuje ke klobuckému kostelu: až dojde před hlavní oltář, vytrhne meč a bude konec světa.
V poslední době se objevily úvahy, které dávají do souvislosti existenci kamene a název přilehlé obce. Výraz "klobuk" (či "klobouk") značil ve staré češtině původně vysoký, špičatý vrch, homoli nebo i jakýkoliv jiný výškově orientovaný útvar. Místní jméno obce Klobuky se v historických záznamech poprvé objevuje roku 1226, ale určitě je starší. Zdá se, že by s velkou pravděpodobností mohlo být odvozeno právě od "klobuku", tedy Kamenného pastýře, který tu nejspíš stál už v době zakládání vsi. O kameni u Klobuk se kromě lidových pověstí vypráví i řada poutavých historek se záhadným průběhem. Byly u něj naměřeny nevysvětlitelné magnetické anomálie. Stala se prý poblíž něho podivná autonehoda, právě při západu slunce v den keltského svátku lugnasadu. Myslet si o tom můžete ledacos... Někteří lidé mají z klobuckého Pastýře obavy - připomíná jim varovně vztyčený prst nebo nahrbeného medvěda. Jiní se k němu stále musí vracet, jako ke starému příteli. Někteří se k němu vracejí možná až příliš často; v době slunovratu kolem něj pořádají tajuplné obřady, ověšují ho posvátnými předměty, do puklin v kameni zastrkují mince a dokonce po něm i šplhají a rozdělávají v jeho blízkosti rituální ohně, k malé radosti majitelů pozemku, jimž dupou po poli.
Někteří návštěvníci jezdí ke klobuckému menhiru proto, aby si nechali z těla odsát "negativní energii". O menhir se proto co chvíli někdo opírá. O tom, že by to všechno Pastýři nějak zvlášť prospívalo, se dá s úspěchem pochybovat - ať už si myslíme o moderních uctívačích kamenů a zmíněných léčebných metodách cokoliv.
Dějí se tedy opravdu kolem klobuckého menhiru záhadné věci? Vědci většinou říkají, že nikoliv. Příznivci záhad tvrdí s vážnou tváří opak. Většinou to však bývá tak, že ti kdo věří také vidí. Tak si to přeberte.

Pravidelná rubrika Kratochvilná vyprávění o tajemných místech se vysílá v rámci každého druhého Planetária v měsíci.
Starší texty, uveřejněné v této pravidelné rubrice najdete V ARCHIVU.