Kde se berou „kaňky“ na Slunci a co o sobě vzkazujeme mimozemšťanům

V úvodním přehledu zajímavostí se dozvíte, že obří žraloci megalodoni možná vyhynuli kvůli svým rozvinutým rodičovským instinktům, povíme si o obtížích, které musí překonávat badatelé při zkoumání obří pralesní galerie skalního umění v Kolumbii a zmíníme se o dvou sondách se vzorky mimozemských hornin – lunární Čchang-e 5 a sondě Hajabusa 2, která zkoumala planetku Rjugu; nakonec si ještě zasmutníme nad rychlým koncem radioteleskopu Arecibo, který se první prosincový den definitivně zřítil.

Kde se berou „kaňky“ na Slunci

Regionální stanice Českého rozhlasu|foto:Aleš Vavřík

Sluneční skvrny se objevují na povrchu Slunce ve víceméně pravidelných cyklech, kdy jich postupně přibývá a pak zase ubývá; právě teď nejspíš stojíme na počátku nového cyklu, říkají astronomové. Skvrny bývají někdy malé, jindy zase tak velké, že je lze za příznivých podmínek pozorovat i pouhým okem. Právě tento týden se na Slunci objevila velká skupina skvrn, která je viditelná i bez dalekohledu. Na pozorování však musíte mít speciální brýle, svářečský filtr číslo 13 nebo 14, případně si musíte počkat na západ Slunce nebo na příhodnou vrstvu oblačnosti.

Jak tyto skvrny vznikají? Co o nich ještě víme a kdy si jich lidé poprvé začali všímat objasňuje Michal Sobotka ze slunečního oddělení Astronomického ústavu Akademie věd České republiky v Ondřejově. Čím „život“ skvrn začíná a čím končí? A jaká je vnitřní struktura slunečních skvrn?

Poslouchá někdo? Lidstvo vysílá do vesmíru, 2. část

Regionální stanice Českého rozhlasu|foto:Aleš Vavřík

Všechny naše zprávy a vzkazy hypotetickým vesmířanům mají stejnou zásadní chybu. Byly odvysílány jen jednou, bez opakování. Podobáme se tak trosečníkům, kteří hází do moře zprávy v láhvi a doufají, že je někdo zachytí. „Haló, my jsme tady,“ voláme uprostřed nepřehledného rádiového šumu, kterého naše civilizace produkuje neuvěřitelné množství. „Je někdo tam?“ Na naše volání však zatím nikdo neodpovídá. Alespoň si to myslíme.

Během minulého půlstoletí se vědci i amatéři z celého světa pokusili poslat mimozemským civilizacím opravdu nezanedbatelné množství depeší. Jak říká Vladimír Kopecký z Fyzikálního ústavu Univerzity Karlovy v Praze, šéfredaktor časopisu Astropis, velmi aktivní byli v tomto směru zejména astronomové z observatoře v Jevpatoriji na Krymu. Lidé však do vesmíru nevysílají jen signály. Do vesmíru se vydávají i nejrůznější pozemské sondy. Není nic snazšího, než připevnit na sondu tabulku z odolného materiálu, která ponese informace o tvůrci tohoto kosmického aparátu, chtělo by se říci. Až tak jednoduché to ale není. Napsat vzkaz mimozemšťanům znamená vžít se do procesu uvažování živých bytostí, které mají úplně jinou kulturní zkušenost a možná i diametrálně odlišné vnímání vesmíru.