Inverzní stavy a kritická smogová situace bývaly v minulosti pro obyvatele Ústí všední záležitostí

Ústí nad Labem se ze znečištěným ovzduším bojovalo přes 150 let. Vše začalo už v 19. století, kdy průmysl i dopravu ovládala pára.

„Čím více zdrojů znečištění, tím dramatičtější inverze. K tomu musíme přičíst i tehdy samozřejmě velmi rozšířené lokální zdroje. Ústí nad Labem mělo jednu velkou výhodu – už ve 20. letech 20. století se tu jako na prvním místě v tehdejším Československu začalo budovat dálkové vytápění – problém ale byl, že ta teplárna byla v centru města, stála na Špitálském náměstí,“ přibližuje tehdejší situaci Krsek.

Postupem let pára sice ustupovala, dalším velkým znečišťovatelem ovzduší se ale staly těžba uhlí, doutnající haldy nebo uhelné elektrárny a teplárny.

V polovině 20. století se pak k těžkému průmyslu připojila i městská doprava auty a autobusy. V Ústí nad Labem převážely cestující maďarské autobusy Ikarus 280, kterým nikdo neřekl jinak než čabajka.

„V Ústí se odehrála velmi necitlivá změna městské hromadné dopravy, kdy se na přelomu 60. a 70. let město rozhodlo zrušit tramvajovou dopravu – to bylo tragické rozhodnutí ve vztahu ke kvalitě ovzduší, protože tramvaje pak nahradily autobusy s velmi nedokonalými naftovými motory,“ vysvětluje historik.

Lidé nevěděli, v jak jedovatém prostředí žijí

Inverzní stavy ve městě dosahovaly takové míry, že lidé neviděli na dva metry před sebe. Obyvatelé Ústí byli varováni před smogem a inverze trvala mnohdy několik dní nebo i týdnů.

„Varování vysílal rozhlas po drátě, vozy MHD vozily na svých čumácích vlaječky. Pokud si dobře vybavuji, tak žlutá vlaječka znamenala ještě takovou únosnou inverzi, když k tomu přibyla fialová, která znamenala velké varování, tak tu už jste většinou kvůli smogu neviděli,“ popisuje Martin Krsek.

Inverzní stavy a ekologická situace v Ústeckém kraji eskalovala a občané byli čím dál tím více nespokojeni. To došlo až tak daleko, že se v něm v roce 1989 odehrálo několik ekologických demonstrací.

Po roce 1989 se situace začala monitorovat. Lidé byli konečně přesně informováni, v jakém stavu se ovzduší nachází.

„Přes celou plochu, kde předtím bylo na budově krajského úřadu srp a kladivo, byla informační tabule, na které se ukazoval aktuální stav ovzduší, který byl měřen přímo v centru města. Lidé tak viděli, jaká množství konkrétních jedovatých látek v ovzduší jsou. Tím obyvatelé Ústí nad Labem i dost žili – mluvilo se o tom v rádiu, ukazovalo se to v novinách,“ přibližuje Krsek.

Situace se výrazně zlepšila po roce 1989

Muselo se začít jednat. Ve městě byla zavedena znovu ekologičtější trolejbusová doprava a elektrárny i průmyslové závody se začaly modernizovat.

„Došlo k odsíření těch elektráren, včetně té trmické. Došlo také k útlumu až úplnému zastavení těžby uhlí v Chabařovicích – to situaci také výrazně prospělo. Postupně jsme se prokousali k tomu, že dnes je inverze slovo, které si spíš spojujeme s Ostravou nebo s Prahou. Je to v podstatě cizí slovo, a já jsem za to hrozně rád,“ uzavírá historik Martin Krsek.

Pořad připravujeme ve spolupráci s Muzeem města Ústí nad Labem.