František Říha, finalista z Říma

Patří k nim i František Říha z Děčína: „Do Děčína jsme přišli po válce v roce 1946. Byl tam tehdy už rok velký oddíl vodních skautů, který se postupně přeměnil na jakýsi kanoistický oddíl. Nejdřív to byla jakási vodní turistika, postupně jsme ale přešli právě na závodní kanoistiku. Začal jsem se kanoistice věnovat pozdě, bylo mi asi šestnáct. Předtím jsem hrál fotbal, dělal atletiku…“

Úspěšný děčínský kanoista František Říha byl roku 1954 pozván do československé reprezentace. Poprvé měl velkou šanci podívat se na olympiádu už v létě roku 1956 do australského Melbourne: „O tu jsme hodně usilovali s tím mým děčínským partnerem. V roce 1954 jsme byli na soustředění v Třeboni, kolega tam těžce onemocněl, měl nějakou plicní příhodu. V té době byl vynikající a myslím, že jsme měli šanci se do Melbourne dostat. Ale osud to zahrál takhle – onemocněl, přestal úplně sportovat a já začal jezdit sám, singla. V roce 1956 jsem našel nového partnera, pravidelně jsme bývali první v závodech na pět set metrů, na kilometr i na deset kilometrů. A tak přišla olympiáda.“

Olympijské hry v Římě začínaly 25. srpna 1960 a Československo na ně vyslalo bezmála stodvacetičlennou výpravu. „Olympiáda je pro každého sportovce vrchol. Bylo to tam bezvadné. Atmosféra úžasná. Pravdou je, že já se na zahájení nedostal, nám totiž poměrně záhy začínaly závody. Díval jsem se na to jen z tribuny, vedle mne seděl atlet Vilém Mandlík, sprinter, později hrál fotbal za Duklu. Zážitek to byl perfektní. Bydleli jsme v nějakém klášteru a závody se konaly nedaleko od Říma, v letním sídle papeže Castel Gandolfo. Je to vyhaslá sopka a u ní jezero.“

Tam se odehrály soutěže kanoistů i veslařů. „Měli jsme rozjížďky, mezijízdy, potom finále. Tam jsme postoupili. Můj partner měl tehdy nějaké problémy s předloktím. Jeli jsme vedle závodníků z bývalé Německé demokratické republiky. Ti v sezoně před olympiádou vyhrávali všechny závody. Říkali jsme si, že se jich budeme držet, že je lepší, když nás „potáhnou“. Vsadili jsme tedy na východní Němce, kteří byli do té doby nejlepší, ale bohužel nám ujela druhá strana… Dojeli jsme šestí a získali pro republiku jeden bod…“

Na olympijské hry v létě 1964 do Tokia už František Říha ze zdravotních důvodů nejel. Nedlouho předtím ukončil reprezentační kariéru, závodil už jen doma a později se věnoval práci s mládeží. Profesionálním sportovcem vlastně nebyl a tak se mohl věnovat své práci a později i úspěšnému podnikání.