Čtyřsetleté prstence
Saturnovým prstencům je 400 let. Právě tolik let uplyne v červenci od chvíle, kdy je ve svém primitivním dalekohledu spatřil slavný Ital Galileo Galilei. Objekt se mu jevil jako jakási trojitá hvězda. Tři světlé skvrny, z nichž ta prostřední byla větší.
Nejprve si všiml, že tato sestava nemění vzájemnou polohu. Píše o tom v dopise vysoce postavenému toskánskému úředníkovi Balisario Vintovi a žádá ho, aby o objevu pomlčel, než ho Galileo sám zveřejní. Pro jistotu ještě zašifroval objev do anagramu.
Galileův dalekohled – dnes bychom s despektem řekli ‚brýlák‘ – slil prstence a obraz planety do již zmíněné podoby. Z ní Galileo usoudil, že Saturn má dva měsíce, v porovnání s Jupiterovými však mnohem větší a blíž planetě. Už po dvou letech ale poznal, že se situace mění. Saturn nebyl trojitý, spíš se podobal Jupiteru. A o pár let to bylo zase jinak. V roce 1616 se podoba vracela k počátku s tím, že místo dvou postranních hvězd – tedy, jak se hvězdář domníval, měsíců Saturnu - měla planeta kolem sebe jakési uši.
K objevu pravé podstaty prstenců byl jen krůček, ten už ale Galileo neudělal. Teprve třináct let po jeho smrti, v roce 1655, se o to postaral nizozemský astronom Christian Huygens, který si postavil mnohem dokonalejší přístroj. Viděl v něm podle popisu nejen „tenký a rovný prstenec nikde se nedotýkající planety“, ale zároveň také Saturnův největší měsíc Titan. Objev popsal v roce 1659 v knize nazvané Systema Saturnium, čili Saturnův systém.
Dnes víme, že Saturn není jedinou planetou s prstenci. Ale ty jeho jsou nejkrásnější a staly se doslova symbolem astronomie. Tvoří je miliardy gravitací vázaných částic, od mikroskopických až po obrovské bloky skal. Mezery připomínají při bližším pohledu klasickou gramodesku s drážkami. V průměru mají téměř půl miliónu kilometrů, jejich tloušťka ale nepřesahuje několik desítek metrů. Rotace Saturnu a sklon jeho osy vůči dráze kolem Slunce pak způsobuje, že se poloha prstenců vůči pozemskému pozorovateli mění. Jednou za 14-15 let se dokonce ocitnou při pohledu ze Země v jedné rovině, takže nám ze zorného pole na čas zmizí. Naposledy se tak stalo loni v září. Teď se k nám naklání jejich severní strana.
Vysíláno v Planetáriu č. 29/2010, 17. - 23. července.
Rubrika Mýty, omyly a novinky astronomie se vysílá každé třetí Planetárium v měsíci.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
