Chvála bláznovství

20. červen 2021

Dovolím si tipnout, že i vy jste si někdy pomysleli „ten svět se zbláznil.“ Dojem, že snad jediná normalita existuje za branami ústavu pro choromyslné, je překvapivě rozšířená; a co víc, je to dějinná konstanta.

Každá doba vychrlí více či méně tisků, kde autoři lkají nad úpadkem rozumu a pláčou nad rozmachem šílenství. Někteří ovšem lkají a pláčou tak sofistikovaně, že se čtenář může aspoň zasmát a pak si říct „svět se nezbláznil – on je šílený pořád.“ Takovým autorem je Erasmus Rotterdamský.

Nový věk a Nový svět

Erasmus Rotterdamský

Do dějin vstoupil zejména – a po zásluze – svým dílem Chvála bláznovství. Vydal ho v roce 1509 a to je příhodná doba na pozorování všeobecného nerozumu. Ostatně takové jsou všechny doby… Co tehdy mohl Erasmus pozorovat? Především změnu světa jako takového: Kolumbus a Vespucci zásadně přepsali mapy; stačilo pár plaveb a najednou je z vašeho světa Starý svět, protože se objevil i Nový svět. Šílenost. Příroda a vesmír se nějak odmítaly podrobit zákonitostem juliánského kalendáře a s pohyblivými svátky byly čím dál větší problémy. Další šílenost. Mezi učenci se šířily zkazky o tom, že Země se točí kolem Slunce; ještě větší šílenost. V Anglii si před nedávnem vyhlásili vlastní církev; to je sice taky šílenost, ale to u Angličanů nepřekvapí.

Stará bible

Ovšem na kontinentě už to v církvi taky kvasí. Centralizace moci v Římě se nějak přestává líbit v německých zemích. Luther svoje teze sice ještě nevydal, ale doba k tomu směřuje. A i když se všichni modlili k témuž Bohu, ohledně církevních sporů byli ochotni se ve jménu Krista vyvraždit. A pak je tu ta stará dobrá klasika s lidskou společností: lidi se nechovají tak, jak by měli. Normálně. Co je normální, to definuje bible a její výklady. Minimálně každou neděli to celá Evropa poslouchá v kostelech, ale když pak z těch kostelů vyjde ven, zase jak kdyby měla nastat apokalypsa. Panovníci jsou pošetilí, úředníci zkorumpovaní, církev pokrytecká, lidi ve městech hrabiví, poddaní přízemní. Zkrátka: svět se zbláznil a jak se tak zdá (nebo aspoň jak se zdálo Erasmovi), nikomu to nevadí.

Úsměv Erasma Rotterdamského

Erasmus Rotterdamský

Tady se na chvíli zastavíme a řekneme si něco o tom Erasmu Rotterdamském. Samotné jménu je trochu bláznivé, protože je velká pravděpodobnost, že se nenarodil v Rotterdamu, ale v Goudě. A nežil v Goudě, ale v Basileji. A v Basileji pak žít nechtěl, protože přestala být katolická, tak se přestěhoval do Freiburgu. A tam taky umřel. Ale i když umřel ve Freiburgu, tak ho nakonec pohřbili v té Basileji. Prostě blázinec. A Erasmus sám byl knězem a učencem, a dostalo se mu opravdu vynikajícího vzdělání, jakého jenom renesanční Evropa byla schopna. A navzdory tomu vzdělání se mu podařilo nezbláznit se a o to víc ho asi šokovalo, co všude kolem sebe vidí. I když… slovo „šokovalo“ možná není to pravé, protože ze všeho nejvíc se zdá, že se tím rozhodl bavit.

Snad zvolil humor záměrně jako prevenci proti šílenství. Ten humor je evidentní právě v díle Chvála bláznovství, protože napsal i jiné věci s výrazně vážnějším tónem. Existuje několik Erasmových portrétů a na všech je vidět muž nepochybně inteligentní tváře a sebevědomého výrazu. A na všech těch obrazech se usmívá; když je mladší, tak hořce až skepticky; když starší, usmívá se spíš smířlivě nebo rezignovaně, jako by si myslel „ já vím, že jste všichni na hlavu, ale i tak vás mám rád.“

Švýcarsko, Basilej

A ten smysl pro humor se u něj dá jasně vytušit a asi ho dost potřeboval, protože jinak mu do smíchu moc nebylo. Celým svým celoživotním dílem, kde se snažil vyzdvihnout společné znaky lidství a křesťanství a usmířit nesmiřitelné, zkrátka celou svou koncepcí si dokázal znepřátelit jak protestanty, tak katolíky. Tj. celou Evropu. Z toho by se pak taky jeden po… a přesně to se stalo Erasmovi, když skoro v 70 letech umřel na tyfus. A tou dobou už se Evropa rozdělila na dva bloky a ty se navzájem neuznávaly a chtěly se zničit a vyvolávaly kvůli tomu celou řadu konfliktů a válek. A panovníci byli nadále pošetilí, úředníci zkorumpovaní, církev pokrytecká, lidi ve městech hrabiví a poddaní přízemní.

Ještě že my žijeme v úplně jiné době.

autor: Adam Vidner
Spustit audio

Související