Chov křepelek: Malí ptáci s velkým přínosem
Křik křepelek v zahradě chovatelky Michaely Průchové z Dobkovic na Děčínsku můžete snadno zaměnit za křik pávů. Křepelky, i když vzrůstem malé, dokážou být opravdu hlasité.
Křepelky v Dobkovicích žijí ve voliéře asi metr nad zemí. Potřebují sucho a nesnáší průvan, takže velká část chovatelského zařízení je ze dřeva. Je to částečně i kvůli tomu, že jde o malé ptáky, kteří jsou snadnou kořistí lasiček nebo potkanů. Ideální teplota chovu je kolem 20 °C.
Velká vedra ani velký mráz křepelkám příliš nesvědčí. Na rozdíl od slepic, které volně chodí ven, se křepelky ven nepouštějí. Neumí se totiž vracet zpátky.
Proč chovat křepelky
Jednou z výhod chovu křepelek je, že mají menší nároky na prostor a spotřebují méně krmiva, i když s vyšším obsahem bílkovin. Jejich vajíčka jsou sice velikostí zhruba pětkrát menší než vejce slepičí, ale jejich výživová hodnota je vynikající.
Podle chovatelky Michaely Průchové obsahují například dvakrát více vitaminu B než vejce slepičí i dvaapůlkrát více vitamínů A. Najdete v nich také hodně minerálů, lecitinu a kompletní spektrum aminokyselin.
Lidé křepelčí vajíčka často užívají na posílení imunity a nervové soustavy nebo jako pomoc při vysokém cholesterolu, alergiích a migrénách.
Dokonce existují léčebné kúry, při kterých lidé jedí křepelčí vejce syrová. Je prý ale lepší užívat jen žloutek a bílek tepelně upravit, jinak dochází k horšímu vstřebávání biotinu.
Křepelky z Dobkovic snesou každá asi 300 vajec za rok. Rychle dospívají a mohou snášet vajíčka už zhruba 2,5 měsíce od vylíhnutí. Vajíčko, které je uložené v chladu špičkou dolů, prý vydrží v pořádku i dva měsíce. Křepelčí samci jsou samozřejmě určeni jak do chovu, tak na maso.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
