Zvíkov: O Římanech na Otavě

21. září 2003
Nejstarší obří černá díra může astronomům pomoct pochopit temné období vesmíru

Hrad Zvíkov proslul věží Markomankou. Ta dodnes poutá pozornost tajemnými značkami, jimiž je pokrytá.

Hrad Zvíkov proslul především svým raráškem, který prý o půlnoci svým strašením vyrušoval znavené návštěvníky hradu ve zdejší hostinské místnosti, a také Hlízovou věží, které se říkalo též Markomanka. Ta bývala považována za starší, než ve skutečnosti je a pozornost romantických návštěvníků hradu poutala především tajemnými značkami, jimiž je pokryté její zdivo. Věž je vysoká dvacet metrů, postavená z hrubě opracovaných žulových kvádrů a výrazně se odlišuje od zbylé zástavby hradu. Kvádry, z nichž je vystavěna jsou dávnými kameníky obrobené pouze při okrajích; středy jsou víceméně surové a povětšinou i mírně vypouklé. Odtud pochází název Hlízová věž. Čtrnáct spodních vrstev zdiva je z tmavších kamenů - a takřka každý z nich má na sobě nějakou tu značku. Podobají se neznámému písmu... Věž a značky zaujaly v prvních desetiletích 19. století zejména německé historiky. Ti tenkrát došli k závěru, že důkladná věž z hrubých kamenů nemůže být ničím jiným, než památkou na Římany a nebo (a to se německým historikům zvláště zalíbilo) - na staré Germány. Přesněji - na Markomany. Záhadná písmena se pro ně stala germánskými runami... Čeští historici se k tomu stavěli pochopitelně rezervovaně a někdy i zcela odmítavě. Třeba takový Palacký - ten označil podobné úvahy rovnou za fantazie polovzdělanců. Legenda o "římské věži" na hradě Zvíkově měla však tuhý kořínek; mezi její zastánce patřil třeba i Čech Jan Erazim Vocel - a to už bylo opravdu hluboko v druhé půli 19. století. Pravda je však jiná. Hlízová věž je nepochybně nejstarší dochovanou částí hradu. Jedná se však o tzv. donjon, masivní zčásti obytnou věž, která je posledním zbytkem královského dvorce, postaveného zde v první půli 13. století. Když byl postaven hrad, věž do něj byla začleněna.
A germánské runy?
Vůbec runami nejsou - jedná se o běžné kamenické značky, které najdete na většině starých budov, stavěných z kamene. Přesto se ještě i dnes najdou novodobí romantici, kteří ve značkách vidí opravdová písmena a konstruují o nich své smělé hypotézy. Jedna z nejzajímavějších teorií však byla vyslovena už v roce 1836 v Klemmově Rukověti germánské archeologie. Jak autor poznamenal, lidová pověst prý tehdy vykládala neznámá písmena jako účet za stavbu.
Přímo u věže se svého času našli svědkové ještě starší minulosti Zvíkova, než mohla být ta markomanská. Nádoby z pozdního laténu - tedy keltské. Neznamená to však, že by Hlízová věž měla mít něco společného s Kelty. Z tohoto, ale i z dalších nálezů z ostrožny nad soutokem Otavy a Vltavy, na které Zvíkov stojí pouze vyplývá, že tu někdy před změnou letopočtu stávalo keltské hradiště. Dnes už z něj zbývá jen kousek vnějšího opevnění.
Jako o mnoha jiných hradech i o Zvíkovu se vypráví, že z něj vede tajná chodba, sloužící k úniku z obleženého hradu. Končí prý v nedalekém raně gotickém kostelíku sv. Anny z druhé půle 13. století. V chodbě jsou podle pověsti ukryté poklady, střežené dvěma psy s ohnivýma očima; jsou prý důležité pro vlast, neboť mají sloužit jako hmotná základna pro blanické rytíře, až vyjedou z hory. Z toho jasně vyplývá, že k záchraně naší vlasti ani v budoucnu nepostačí pouhý entuziasmus a hrdinné vlastenství Blanických. I jejich snažení bude muset být podepřeno nějakou tou tvrdou měnou - v tomto případě zvíkovskou.

Frederik Velinský

LITERATURA

Sklenář, Karel: Slepé uličky archeologie. 2. přepracované vydání. Nakladatelství Mht, Hořovice 1995, s. 190-3.
Bauerová, Anna: Keltové v Čechách. Paseka, Praha - Litomyšl 1996, s. 184.
Stejskal, Martin: Labyrintem tajemna. Paseka, Praha 1991, s. 451-2.

Pravidelná rubrika Kratochvilná vyprávění o tajemných místech se vysílá v rámci každého čtvrtého Planetária v měsíci.
Další texty, uveřejněné v této pravidelné rubrice najdete V ARCHIVU.

Na titulní stránku.