Život a cesty Emila Holuba. 1. část – Sedm let v Africe
Už jako malý hoch si jediný syn lékaře Františka Holuba usmyslil, že jeho životním osudem bude Afrika. A tak se také stalo.
Narodil se 7. října roku 1847 ve východočeských Holicích. Rodiče mu dali jméno Emilian Carl Johann, ale vy ho budete znát jako Emila Holuba. Na letošní rok připadá hned několik kulatých či půlkulatých výročí tohoto velkého českého cestovatele. Stal se jím v dobách, kdy slovo „cestovatel“ ještě zdaleka nebylo obnošené a kdy mapa Afriky byla pořád ještě plná bílých míst.
O životě Emila Holuba nám vyprávěla afrikanistka a bývalá chargé d‘affaires České republiky v Keni a Zimbabwe Marie Imbrová, která se osudy slavného českého badatele už léta intenzivně zabývá. Kariéra „českého Livingstona“ Emila Holuba začala podle ní už koncem 50. let 19. století v Pátku nad Ohří, malé obci na Lounsku, kam se rodina Holubových přestěhovala z Holic a kde Emilův otec působil jako lékař v klášteře premonstrátů. Emil Holub se pro Afriku rozhodl zřejmě velice brzy. Právě v Pátku, nedlouho po svých desátých narozeninách:
„Emil Holub se tam kamarádil se synovci Benedikta Roezla (cestovatele a botanika), Eduardem a Františkem Klabochovými. Tihle kluci na tom Pátku stříleli po havranech, chodili se koupat do Ohře a trochu se vytahovali. Podle pamětníků bratří Klabochové říkali: ‚My to máme dobrý, my pojedeme za strýcem do Ameriky a budeme sbírat orchideje‘. A Emil Holub, který v té době pravděpodobně už četl Stanleyho Dobrodružství v černé Africe, prohlásil: ‚A já pojedu do Afriky‘. A fakt to všichni dokázali – z bratří Klabochů se stali nejmladší a nejúspěšnější sběratelé orchidejí v Latinské Americe a Emil Holub se do Afriky dostal. On se pochopitelně musel velice slušně ptát, jestli ho tatínek podpoří. Podle poznámek, které se zachovaly o jeho otci, mu to otec sice nerozmlouval, ale ze své zkušenosti mu doporučil, že na to, aby se do Afriky dostal, je dobré mít vhodné zaměstnání, které je všeobecně přijaté a respektované – jako právě lékař. Emil Holub nastartoval svou kariéru tak, že vystudoval gymnázium v Žatci a poté nastoupil na lékařskou fakultu.“
Podle Marie Imbrové se Emil Holub už od mládí, vedle svých studijních povinností, připravoval na africké cesty i velice prakticky:
„Již během svých středoškolských studií a pobytu na Pátku si začal vytvářet vlastní sbírku. Navštívil 80 archeologických lokalit, kde nasbíral 300 archeologických předmětů. Dále prý měl ve své sbírce 2,5 tisíce zkamenělin a 3 tisíce kusů hmyzu. K tomu ho tatínek vedl k pozorování, takže už v té době začínal pozorovat hnízdění a přílety ptactva na Pátku a začal kreslit. Přes určité výhrady, které k němu mají skuteční malíři, na těch kresbách oceňují to, že on se snažil skutečně zachytit detail a materiál. Ten předmět musel vnímat několik hodin, než ho nakreslil nebo popsal. Ke kresbám si vždycky vedl i takový zápisník formou deníku nebo notýsku, kde se dočtete, co ta kresba obsahuje. Čili ty kresby musíme vnímat jako samostatný artefakt, kde je napsáno, co je tam zobrazeno a z jakého je to materiálu. Já si myslím, že by tomu tak velkou pozornost nevěnoval, kdyby v té době začal užívat fotoaparát. V době, kdy do Afriky odjížděl, už to bylo možné. Fotoaparát ale patřil mezi luxusní zboží.“
Během svých medicínských studií se Emil Holub stýkal s Vojtou Náprstkem, národopiscem a štědrým mecenášem, který mu vyprávěl o různých kulturách, a o tom, že by měl člověk s každým etnikem komunikovat na určité úrovni, respektovat jeho životní styl a postavení a také to, že k dokumentaci patří i k zachycení věcí běžného života:
„To znamená třeba bydlení, úprava účesu, jak se v té komunitě nebo vesnici vstává, co je tam zvykem jíst, jak se chovají muži k ženám a tak dále. Čili aniž by si to uvědomoval, Emil Holub dostal úžasnou přípravu na etnografická pozorování. Byl také dobrý střelec, a připravoval se na to, že část takto získaných fyzických exponátů pošle Vojtovi Náprstkovi do Prahy. Zabýval se systémem preparování a přátelil se s restaurátorem muzea. To, co mohl využít, pochopitelně využil a skutečně ihned po promoci odjel do Afriky jako lékař, a to pouze s několika lékařskými recepty a finanční podporou Vojty Náprstka. Dokonce se přiznává, že v té době téměř neuměl anglicky.“
Na svou první cestu do Afriky se Emil Holub vydal před 140 lety, v únoru roku 1872. Zamířil na jih, do Kapského Města. Cesta lodí trvala několik měsíců. Na jihoafrickou půdu vkročil Emil Holub 1. července. Jak říká afrikanistka Marie Imbrová, po zaplacení celních poplatků mu prý zbylo pouhých deset šilinků. Naléhavě proto potřeboval nějaké zaměstnání:
„Emil Holub se tam dostal v období, kdy už vypukla horečka na diamantových polích a někdo mu doporučil, ať se tedy přesune tam, kde je dnes město Kimberley. Emil Holub si tam pronajal úplně ubohý maličký stan, který předělil plachtou a začal tam působit jako lékař. První větší příjem mu zajistilo to, že vyléčil jednoho trochu bohatšího hledače diamantů, který se v té době už připravoval na cestu do Evropy, protože měl neustále zdravotní potíže. Ten mu potom přivedl další pacienty, takže si Holub v průběhu času v Kimberley mohl zařídit i vlastní ordinaci.“
Pak už konečně mohl začít cestovat. Jak říká Marie Imbrová, Emil Holub se totiž rozhodl, že bude cestovat pouze tehdy, když na to bude mít:
„Ty první cesty dělal z Kimberley paprskovitě, vydával se po známých trasách, a tak tu část Afriky, která je dnes Jihoafrickou republikou, postupně objevoval. Aby se nevydával sám, tak byl doprovázen vždycky někým z přátel, které si našel během pobytu v jižní Africe, ale zvládal to v podstatě buď s jedním povozem nebo koňmo. Na těch cestách si musel zajistit stravu, to znamená, že střílel zvěř. Pokud se mu zdála kvalitní, tak ještě dbal na to, aby se antilopy vyvrhly a trofeje vracely zpět do Kimberley. Poté, kdy je nasolil a naložil, snažil se, aby je dostal Vojta Náprstek. První dvě ze tří cest během Holubova sedmiletého pobytu v Africe ho vedly po známých trasách, ale on se tam pohyboval poměrně pomalu, s nesmírným zájmem o to, jakou krajinou projíždí a kdo tam žije. Věnoval pozornost i takovým drobnostem, jako jsou třeba houby nebo ptactvo. Všímal si, kde ústí řeky a říčky. Mimochodem byl velmi dobrý kartograf.“
Svou kartografickou zkušenost Emil Holub uplatnil při své třetí cestě v rámci prvního sedmiletého pobytu v Africe, kdy se dostal až do Pandamantengy, což byla v té době základna lovců a dobrodruhů:
„Vedl ji George Westbeech, který doprovázel movité i méně movité zájemce až k Viktoriiným vodopádům. Emil Holub se tam dostal několikrát. V roce 1875 vodopády kartograficky zaměřil a připravil jejich první mapu. Ten náčrtek se dnes nachází v Náprstkově muzeu a byl potom zpracován do Holubova prvního cestopisu Sedm let v jižní Africe. Ta mapa, která byla hotova a připravena, byla ještě předtím poprvé vytištěna v malém spise, který právě pojednává o popsání Viktoriiných vodopádů.“
Emil Holub své první cesty podnikl sám. Snažil se během nich přijít na způsob popisu věcí, které vidí, snažil se co nejvíc nasbírat. A pokud měl peníze, nakupoval mnoho etnografických materiálů, říká Marie Imbrová:
„Už v té době začal sbírat ozdoby do vlasů, nádoby, hrnce, luky, šípy, trojnožky a všímal si také způsobu života domorodců. Z té první cesty si přivezl maličké botswanské děvčátko, které se jmenovalo Bella. Ta strávila v Čechách mezi lety 1879 – 1883 svá dívčí léta; do dneška se mi nepodařilo určit, jestli jí bylo 12 nebo možná i 13 nebo 14 let. Ta dívenka žila v Holubově domácnosti a podle mně se musela naučit minimálně základy němčiny a češtiny. To je takový moment, který je v tom Holubově životě velmi zajímavý. Já pořád nevím, co se s tím děvčátkem stalo.“
Ještě než se vrátil, udělal Emil Holub něco i pro jižní Afriku:
„Část těch exponátů, ještě předtím než je naložil do beden a poslal do Prahy, vystavoval přímo v Africe pro tu jihoafrickou urozenější nebo honosnější společnost, aby ukázal, co jemu jako Evropanovi připadá důležité a zajímavé. Otázka je, jaký to mělo efekt pro Emila Holuba a nebo pro tu společnost. Pravda je, že díky jeho postavení lékaře byly Holubovy přednášky i výstavy na území jižní Afriky poměrně hojně navštěvované. A část peněz se mu tímto způsobem vrátila.“
Emil Holub cestoval po Africe v 70. a 80. letech 19. století, kdy byly, jak už víme, mapy černého kontinentu pořád ještě plné bílých míst. Nicméně, jak říká afrikanistka Marie Imbrová, právě jižní Afrika byla už v té době velmi dobře zmapovaná. Nejlepší mapy měli Britové. Světové koloniální mocnosti hrály v té době velkou hru o nové sféry vlivu a bílých míst velmi rychle ubývalo. Mocnosti vysílaly do nitra Afriky velké expedice, které postupovaly zvláště po řekách, stavěla se železnice. Emil Holub naproti tomu postupoval jako jednotlivec a jako průvodce používal výhradně domorodce.
Emil Holub se z prvního pobytu v Africe vrátil po sedmi letech, v roce 1879, s velkou slávou a poctami. Uspořádal velkou výstavu na Střeleckém ostrově v Praze a také ve Vídni, sepsal a vydal cestopis a začal chystat novou cestu, kterou chtěl pojmout jako skutečnou velkou expedici. Vydal se na ní v roce 1883. Byla to výprava plná útrap a nebezpečí. Chybělo málo a odvážný cestovatel i se svými společníky při ní přišel o život. Povíme si o tom příště, kdy se s afrikanistkou Marií Imbrovou a cestovatelem Emilem Holubem dostaneme až na území bojovných Mašukulumbů.
Mezitím si můžete zajet do Žatce. V tamním Regionálním muzeu probíhá v těchto dnech výstava Emil Holub a slapy Viktoriiny. Její spoluautorkou je právě Marie Imbrová. Výstava potrvá až do 18. srpna.
Vysíláno v Planetáriu č. 06/2012, 4. - 10. února.
Přepis: NEWTON Media, a.s., redakčně doplněno a upraveno.
Viktoriiny vodopády na družicovém snímku:
Zvětšit mapu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
