Zbyněk Hubač, účastník tří olympiád

Že byl talentovaný, o to svědčí, že už o rok později přišla pozvánka reprezentace. V prosinci 1963 měl Zbyněk Hubač intenzivní trénink a protože u nás sněhu moc nebylo, z Československa odjeli skokani do italské Cortiny a odtamtud koncem ledna rovnou do dějiště olympijských her, do rakouského Innsbrucku.

Ještě před začátkem olympiády Zbyněk Hubač na vlastní kůži zažil, jaké jsou hranice socialistického sportu: „Raška s Doubkem museli těsně před olympiádou odjet domů. Už jsme byli v Innsbrucku a na nádraží jim bylo oznámenou, že jedou domů, že tam zůstanou jen tři sportovci – Motejlek, Matouš a já. Na víc lidí prostě nebyly peníze. A to Jiří Raška tehdy už začínal dobře skákat. Bylo nám z toho krušno.“

Vzpomínky Zbyňka Hubače na jeho první olympiádu jsou jednoduché: „Nervy, hrozný nervy. Já jsem trémista, bylo to pro mne kruté. Nejsem flegmatik, jsem spíš zodpovědný a to není dobré. Tehdy jsem to tam odnesl. V tréninku bylo všechno dobré, ale přišly závody – a já skončil devatenáctý.“

O čtyři roky později jel Zbyněk Hubač na olympiádu do francouzského Grenoblu přeci jen o něco klidnější. Navíc českoslovenští skokani s Jiřím Raškou měli už tehdy ve světě velmi dobré jméno: „To už se o nás vědělo. A i když skoky jsou sportem individuálním, je důležité, aby v družstvu byl nějaký tahoun, který dělá výsledky , a těm okolo se to může občas povést, občas nepovést. Takovým tahounem byl Jiří Raška. Pro mne bylo nejhorší, že já jsem v Grenoblu tři dny před závodem zlomil lyži. Praskla mi při doskoku. Jenže tenkrát to nebylo tak, že bych si vzal náhradní. Tehdy neexistovalo jako dnes, že lyže jsou prostě stejně kvalitní. Skákali jsme na východoněmeckých, byly sice nejlepší, ale rozhodně nebyly všechny stejné. Některý pár byl těžší, jiný lehčí, další byl zase měkčí, s jinou skluznicí. Dostal jsem tedy nové lyže, ale nedokázal jsem si na ně za tak krátkou dobu zvyknout. Předtím to byla pohoda, ale pak.. Dokonce jsem obcházel v olympijské vesnici lidi a hledal někoho, kdo by mi dokázal tu starou lyži slepit.“

Tomu odpovídal i výsledek. Na středním můstku skončil Zbyněk Hubač devatenáctý, na velkém dokonce až pětadvacátý. Po olympiádě se mu ale dařilo. V rakouském Innsbrucku na Turné čtyř můstků v zimní sezoně 1970/71 vyhrál před krajany Jiřím Raškou a Rudolfem Höhnlem, v celkové klasifikaci Turné byl třetí.

No a potom přišel rok 1972 a Hubačova poslední olympiáda v japonském Sapporu: „Všichni jsme se na to těšili. Do Japonska se tehdy dostal málokdo. Já už byl tehdy na sklonku sportovní kariéry, ale byl tam opět Jiří Raška i další, mladší závodníci. Na malém můstku byl Raška pátý a já jedenáctý. Pravda, už jsem byl ostřílený olympionik a nebyly to takové nervy, jako poprvé, ale znáte to – člověk chce podat výkon a udělat co nejlepší výsledek.“

Z Japonska toho Zbyněk Hubač moc neviděl: „Na olympiádě jste zavření v olympijské vesnici a nemáte moc času nebo ani chuť se někam vypravit. V hlavě máte pořád jen závody, trénink a přípravu. Jen jednou jsme se s Rudou Höhnlem vypravili metrem do města, stanice byla až v olympijské vesnici. Do města jsme dojeli, ale neuměli jsme se dostat zpátky. Nápisům jsme nerozuměli, japonské znaky nám připadaly všechny stejné… Docela nám to trvalo, než jsme se trefili zpátky.“

Když olympiáda v Sapporu končila, bylo Zbyňku Hubačovi ani ne 32 let. Později působil jako trenér liberecké Dukly a asistent trenéra reprezentace. Dnes žije v domku na okraji Turnova.