Záhadný Kristián - 2. část

2. listopad 2008

Kristiánova legenda, popisující počátky křesťanství v Čechách a zejména "život a utrpení svatého Václava a jeho báby Ludmily" je sice pramen velmi významný, ale zároveň i problematický. Jednak proto, že se jedná o legendu popisující život svatých, kdy šlo spíše o zázraky než o reálné vypsání dějů, a pak také proto, že vůbec není jisté, kdy Kristiánova legenda vznikla.

Autor Kristiánovy legendy své dílo v prologu připsal pražskému biskupu Vojtěchovi, kterého dokonce označuje za svého synovce. Protože svatý Vojtěch zemřel v roce 997, automaticky by z toho vyplývala datace Kristiána někam ke konci 10. století. Jenže nejstarší objevený přepis této legendy pochází až ze století dvanáctého. O skutečné stáří Kristiána vedou historici spor dlouhá desetiletí; někdy má navrch strana, prosazující vznik v 10. století, jindy zase badatelé, kteří text považují za podvrh z 12. nebo dokonce 14. století. Jaký názor převažuje dnes? O tom hovoří Petr Kubín z Ústavu dějin křesťanského umění Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

Kubín: "Převažující názor v historické obci je stále ten, že Kristián je pravou literární památkou, že pochází z doby, do které se sám hlásí, tedy z konce desátého století a tak s ním taky většina historické literatury skutečně pracuje. Ale já jsem se pokusil najít jiné řešení. Při studování vzniku a vývoje kultu svaté Ludmily jsem došel k poněkud jiným závěrům, co se týče pravosti Kristiána. Zjistil jsem, že kult svaté Ludmily stojí a padá právě s Kristiánovou legendou. Velká část té legendy se jí týká. Kristián v úvodu píše, že své dílo věnuje svému synovci, pražskému biskupu Vojtěchovi a současně udává, že to píše z příkazu Vojtěcha a prosí ho, aby jako pražský biskup dal svolení k šíření této legendy v celé své diecézi. Pokud by tento úvod byl pravdivý, a pokud by skutečně byl napsán na konci desátého století, musel by pak být kult svaté Ludmily rozšířen minimálně od začátku jedenáctého století na úrovni pražské diecéze. Nicméně tomu tak není a prameny dokazují něco jiného. Nejstarší legenda ludmilská, Fuit in provincia Boemorum, byla sepsána sice už v sedmdesátých letech desátého století, zřejmě z podnětu pražských benediktinek u svatého Jiří a Přemyslovny Mlady, která tam byla abatyší, nicméně tato legenda je spíš jakýmsi pamětním spisem, neboť neuvádí jediný zázrak, který by se stal na přímluvu svaté Ludmily a vůbec ji nenazývá světicí. Je to pouze Boží služebnice - "dei famula". Ještě celé jedenácté století pak o kultu svaté Ludmily prakticky není vidu ani slechu. Kosmova kronika k roku 1100 uvádí pozoruhodný příběh, kdy chtěla abatyše od svatého Jiří, která se jmenovala Vindelmut, uložit jakési ostatky svaté Ludmily do jednoho ze svých klášterních prostorů a žádala o svolení pražského biskupa Heřmana. Heřman to odmítá a říká jí: "Nech stařenku spát, ať odpočívá v pokoji," čímž jinými slovy chce říct, že ji neuznává jako světici. Čili ten kult ludmilský existoval výlučně ve zdech svatojiřského kláštera, kde byla pohřbená a kde řeholnice o tento kult pečovaly, ale nepronikl do pražské diecéze, která tehdy zahrnovala celé Čechy. Situace se opakovala o 42 let později. V roce 1142 byl poničen Pražský hrad moravským údělníkem Konrádem Otou a byl poničen i klášter svatého Jiří. Jeptišky odešly ke kostelu svatého Jana pod Petřínem a vrátily se pouze, aby zachránily to nejcennější, tedy mimo jiné rakev svaté Ludmily. Když chtěly rakev odnést z hradu, došlo prý k zázraku. Bránu nebylo možno otevřít. Obrátily se tedy podle vypravování kronikáře Kanovníka vyšehradského na tehdejšího pražského biskupa Otu s otázkou, co mají nyní činit. Čili jinými slovy chtěly, aby uznal Ludmilu za světici. A on to odmítá s výmluvou, že se musí nejprve dotázat v Římě, ačkoli je to teprve v roce 1142, kdy nebylo ještě svatořečení nebo kanonizace vyhrazeno Svatému stolci. K tomu došlo až ve třináctém století. Čili je to jasná výmluva. Obrátí se tedy na olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka a ten projeví ochotu Ludmilu uznat jako světici, nicméně nemůže nic učinit bez souhlasu svého pražského kolegy. Takže nakonec se obrátí na Svatovítskou kapitulu a ta v čele se svým děkanem a arcijáhnem schválí Ludmilin kult. Čili máme jasný doklad toho, že pražský biskup odmítal Ludmilin kult. Jak potom naložil s tím, co učinila kapitula, nevíme. V každém případě už v roce 1143 bylo celé vedení kapituly i vedení svatojiřského kláštera sesazeno kardinálem Kvidonem. Možná v tom byla i souvislost, ale to nevíme jistě. Situace se však záhy změnila za následujícího biskupa Daniela I., který nastoupil v roce 1148 a který v padesátých letech dvanáctého století začal ukládat do oltářů v kostelech své diecéze ostatky svaté Ludmily. Na to jsou už úřední prameny. To znamená, že v polovině dvanáctého století se Ludmila stává diecézní světicí. Předtím byla jen světicí klášterní."

Co to znamená pro Kristiána? Jak znovu připomíná Petr Kubín, tzv. Kristián je vlastně jakási "dvojlegenda" o svatých Václavovi a Ludmile a jako taková podle něj nemohla vzniknout v době, kdy ještě neexistoval diecézní kult svaté Ludmily. Vznik Kristiánovy legendy proto s velkou pravděpodobností klade do druhé poloviny 12. století. O co ještě se jeho hypotéza opírá?

Kubín: "Nejstarší zlomky Kristiána pochází z druhé poloviny dvanáctého století. Tady nic nebrání této dataci, i filologicky je možné Kristiána takto datovat a z literárního hlediska je také velmi zajímavé a podpůrné pro to řešení, že nejlepší pasáže Kristiána jsou právě pasáže ludmilské. Ty pasáže václavské jsou mnohem slabší. Tam se Kristián často opakuje a celá výstavba děje působí takovým dosti bezradným dojmem. On Václavovi samozřejmě věnuje největší část svého díla, protože o něm měl také nejvíc pramenů, ale je vidět, že to, co ho nejvíc zajímalo, byla právě Ludmila. Čili z toho plyne s velkou pravděpodobností, že Kristián sepsal své dílo v polovině dvanáctého století a chtěl jeho prostřednictvím poslat jakýsi vzkaz pražským biskupům, že se mají chovat jako jejich předchůdce na biskupském trůně, tedy svatý Vojtěch, který takto uctíval svatou Ludmilu. A když spojil ludmilský kult s kultem svatého Václava, už dávno uznaného hlavního patrona české země, tak to byla zbraň, které nebylo už možno odporovat. Čili Kristián byl nástrojem, jak prosadit ludmilský kult a ten způsob boje za prosazení byl také úspěšný. Od té poloviny dvanáctého století skutečně už byla Ludmila uznána jako diecézní světice."

Spory se v historii vedly nejen o stáří Kristiánovy legendy, ale i o její autorství. Autor se do ní pochopitelně nepodepsal, v hagiografické literatuře, tedy ve vyprávěních o svatých, to jaksi nebylo zvykem. Co jestli legenda opravdu pochází z pozdější doby a není dílem 10. století? Proč by se její tajemný autor tak vehementně snažil čtenáře přesvědčit o jejím stáří? O tom stále hovoří Petr Kubín.

Stále tu s historikem Petrem Kubínem řešíme, jestli tzv. Kristiánova legenda, popisující počátky křesťanství v Čechách a život a smrt svaté Ludmily a svatého Václava, byla či nebyla sepsána v 10. století. Možná si říkáte, proč je to tak důležité? Co by se změnilo, kdyby hypotetický Kristián napsal své dílo o dvě nebo o čtyři století později?

Mimo jiné i proto se velká část historické obce zdráhá uvěřit, že by Kristián mohl být falzem, tedy podvrhem, sepsaným o několik staletí později, než je většina historiků přesvědčena. Jak se jim líbí nová hypotéza, není zatím známo. Historik Petr Kubín z Ústavu dějin křesťanského umění Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze o ní doposud publikoval pouze nevelkou studii ve sborníku Od knížat ke králům, který vyšel v loňském roce; knížku teprve chystá. Počkejme si na ni - a uvidíme.

Vysíláno v Planetáriu č. 44/2008, 2. - 7. listopadu.
Přepis: NEWTON Media, a.s.
Kompletní rozhovor si poslechněte ZDE (14:24).

autoři: frv , Petr Kubín
Spustit audio