Výrobců hutních a foukaných figurek ubývá. Jedním z posledních je Zdeněk Sochor

Řemeslo výroby hutních figurek zdědil Zdeněk Sochor po otci a doufá, že syn půjde v jeho šlépějích.

„Nejdřív musí být nějaká vize, obrázek, pak se udělají nějaké polotovary, jako třeba hlavička pak se to zkouší na peci, jak to vypadá barevně v pohybu a tak,“ popisuje pan Sochor vznik nové figurky.

Ale tak jednoduché to není - důležitá je především zručnost a koordinace všech úkonů. „Sklo nepočká a praská, když vystydne, takže to musí všechno fungovat svižně. Není to jen tak, že by se to někdo naučil za čtrnáct dnů,“ říká Zdeněk Sochor.

Takhle vzniká skleněná krása|foto: Jaroslav Hoření

V malé dílně vznikají zástupy různých postaviček. Švejkové a jiní vojáci, námořníci, trpaslíci, doktoři, zahrádkáři, téměř vše, na co si vzpomenete. Ale ne všechno se povede na poprvé. Předělání ale v případě skla znamená vytvořit nový kus. „A ten nepovedený se nechá pro výstrahu, jak se to nemá dělat,“ vysvětluje jen napůl vážně Sochor.

S figurkami začal po sklářské škole v dnes již zaniklém ŽBS, kde na hutních figurkách pracoval již přes 35 let jeho otec. „Bylo to učení, mučení,“ říká se smíchem. Zda se syn potatí, to ale zatím neví. „Potýká se s tím tady se mnou, šikovný je, ale jestli se na to dá, zatím není jisté,“ přemýšlí nad budoucností Zdeněk Sochor.

Výrobců hutních figurek bude sotva pět dožívajících, protože nestačili ne svoji vinou zaškolit nástupce. „Aktivní jsem akorát já jediný, který se tím pokouší živit,“ dodává hutní figurkář Zdeněk Sochor.