Věda a Duna Franka Herberta

Civilizované lidstvo mělo vždy tendenci zachycovat ducha své doby v literatuře. Jen málokterý žánr přitom dokázal ducha doby předvídat tak jako sci-fi. Ve dvacátém století se postupně představila plejáda prorockých autorů z jazykového prostředí od angloamerického až po slovanské. Z celé té řady zkusme předvídavou schopnost sci-fi demonstrovat na první knize, která byla oceněna „Nobelovkou“ tohoto žánru, cenou Nebula. Je jí Duna od Franka Herberta, dnes už legendární klasika.

Na rozdíl od jiných klasik žánru je ona vědečnost Duny reprezentována zejména vědami humanitními, především ekologií, politologií, sociologií a psychologií. Celé je to propojeno naprosto zásadní religiozitou, která – záměrně ve shodě s obsahem – dodává Duně rázu svatého prorockého textu. Začněme s ekologií, protože právě ekologům vyprahlých území autor své dílo věnoval.

V dobách dalece a dalece budoucích už lidstvo kolonizovalo stovky planet napříč vesmírem. Dokonce i Arrakis, známou jako Duna, která pro svůj pouštní charakter vykazuje na první pohled odmítavý postoj k veškerému životu. A přece právě tady se odehrává grandiózní záměr obyvatel na terifikaci planety – přetvoření písečného pekla na zavodněný ráj ve vesmíru. Generace za generací pomalu a tajně provádí setbu houževnatých rostlin, které zpevní písečný povrch, aby jednou mohl hostit i stromy. Flóra se stane nikou pro nejrůznější živočišné druhy počínaje hmyzem, aby se postupně vytvořil ekosystém, kde se lidé nebudou zabíjet pro trochu vody. Ekologie má v celém díle tak zásadní význam, že jí jsou věnovány nejen četné pasáže v textu, ale i vlastní příloha.

Má-li se naplnění ekologického projektu odehrát až za stovky generací od jeho spuštění, vyžaduje to od lidí víc, než jen vědecké odůvodnění. Slib ráje na zemi bude věrohodný jen v náboženském kontextu – ruku v ruce s ekologií jde proto religionistika. Vizionářem, který spojil polodivoké obyvatele Duny, byl sice ekolog, tedy vědec, vnímaný však ostatními jako náboženský vůdce, jako skutečný prorok z definice.

Oregonské písečné duny při pobřeží Pacifiku posloužily spisovateli Franku Herbertovi jako inspirace při psaní jeho slavné ságy Duna|foto: Wikimedia Commons CC BY-SA 3.0, Rebecca Kennison

Autor nechal náboženství Duny vycházet z dávných kořenů islámu a buddhismu, přetvářených během kolonizace vesmíru. Obyvatelé Duny, fremeni, jsou prostoupeni všudypřítomným pískem, ale také náboženský zápalem a jsou to, když to pojmenujeme pregnantně, fanatici. Náboženská víra se u nich ale plně ztotožňuje s praktickým záměrem: místo písku vodu.

Nabízí se ještě otázka, proč vůbec lidstvo na takové zatím nehostinné planetě setrvává a proč se tam vůbec rozšířilo. Jedná se o jediné místo ve vesmíru, kde se vyskytuje tzv. koření. Pochopení jeho významu vyžaduje povolat na pomoc adiktologii (tedy vědu o závislostech) a ekonomii. Koření je droga s geriatrickými účinky: její konzumace zásadně prodlužuje lidský věk a udržuje kondici. Cenou za to je jen pár nepříjemností – návyk a modré zabarvení očí. Koření má ovšem ještě zásadnější význam – nikoliv pro jedince, nýbrž pro civilizaci kosmických rozměrů. Trénované mozky specialistů dokážou díky účinkům koření vidět do nedaleké budoucnosti, zakřivovat vesmírný prostor a řídit tak kosmické lodi propojující jednotlivé světy. Let, který by nám trval asi tak padesát generací, je díky koření vyřešen v řádu hodin či dní. Je potom nabíledni, že na planetě s takovou surovinou se budou střetávat nejrůznější zájmy.

V těchto relacích se pak odehrává celá ta úžasná epika válek mezi planetárními velkorody, intrik jejich představitelů kujících plány v plánech jiných plánů, konzumace drog rozšiřujících vědomí k netušeným hranicím či eugenických programů na vyšlechtění dokonalého člověka. Koneckonců, cena Nebula mluví za vše. A když k tomu připočteme fascinující filmovou adaptaci Duny od Davida Lynche a vlastně i vynikající, byť už trochu starou počítačovou hru, máme tady nezanedbatelný fenomén.