Ukrytý svět hub - 2. část

I tentokrát hovoříme s vedoucím Mykologického oddělení pražského Národního muzea Janem Holcem... Většina druhů hub - a o mnohých to houbaři dobře vědí - má svá typická, úzce vymezená stanoviště. Co je přitom pro ně důležité nebo přímo určující?

„Musíme rozlišovat tři základní ekologické skupiny velkých hub. Mykorhizní houby žijí v soužití se stromovými partnery. Pro ně je nejdůležitější ten partner a potom třeba chemizmus půdy – jestli je kyselá, zásaditá, neutrální; to je pro ně určující. Potom jsou saprotrofní druhy, které rozkládají mrtvou organickou hmotu; to jsou takové ty pozemní houby, jako třeba bedly, žampiony, špičky. U nich je nejdůležitější, aby tam byl ten jejich substrát, potom je významná vlhkost a mikroklima stanoviště – jestli je ten substrát navlhlý a jestli je tam dostatek vlhkosti, protože tvorba plodnic, to je vlastně pumpování vody myceliem do těch plodnic, které se tímto způsobem zvětšují. No a potom máme lignikolní, dřevožijné houby, které mohou být buď saprotrofní nebo parazitické. Pro ně je zase důležité, aby měly toho svého partnera nebo hostitele a důležitá je pro ně i kontinuita vegetace na tom stanovišti. To znamená, když je někde prales typu Boubínského pralesa, který nebyl nikdy vykácený, tak to je ideální stanoviště, protože tam ty druhy mohou růst v chráněném vlhkém neměnném prostředí. Pokud se to prostředí nějak naruší, třeba průseky nebo odlesněním, tak ty citlivější druhy už nejsou schopné na to navázat a z těch lokalit zmizí.“

A je nejtypičtějším místem výskytu hub lesní prostředí, jak by si leckdo mohl myslet?

„Houby rostou úplně všude. Velká skupina hub jsou různé luční houby nebo houby vázané na travnatá stanoviště, což mohou být trávníky, pastviny, různé okraje lesů. Právě okraje lesů, to je nádherné prostředí, kde se jakoby mění podmínky od lesa k lučnímu prostředí. Tento ekoton, přechod dvou biotopů, je výborný pro řadu druhů. Houbaři velice často, když v lese nic neroste, procházejí okraje remízků, meze a podobně, a nacházejí tam spoustu druhů různých šťavnatek, bedly, žampiony a další plodnice. Houby nelesních stanovišť, to je celá velká skupina. Kupodivu existují i houby v podstatě vázané na různá synantropní stanoviště, jako jsou třeba rumiště nebo zbořeniny. Například smrže velice často rostou tam, kde byl nějaký starý rozbořený dům a kde zůstalo třeba trochu vápníku ze zdiva. Houby nacházíme skutečně ve všech prostředích. Některé druhy velkých hub dokonce tvoří plodnice ve vodě; pak můžete vidět ponořené větvičky a na nich rostou plodničky různých druhů vřeckovýtrusných hub.“

Smrž špičatý (Morchella conica)|foto: Wikimedia Commons, Creative Commons, Beentree

Některé houby houbaři samozřejmě nesbírají, protože jsou jedovaté. Ví se k čemu houbám toxiny jsou? Určitě je nemají na obranu před houbaři...

„Tahle otázka mě, a myslím, že kohokoliv, vždycky přivádí do úzkých. Jak to vysvětlit? U hadů to může souviset s lapáním kořisti a obranou, ale proč to dělají houby, to je otázka pro Pána Boha, nebo čemu kdo věří. Já to nedokážu vysvětlit. Jsou to v podstatě sekundární metabolity, které zřejmě houbám poskytují nějakou evoluční výhodu.“

A jak velké procento hub je jedovatých?

„Není příliš veliké. Je to řádově několik procent ze všech známých druhů hub. Jen některé rody mají velké procento jedovatých hub, třeba rod pavučinec – Cortinarius, nebo vláknice – Inocybe, některé hřibovité houby nebo muchomůrky, tam je to procento větší. Co se ale týká těch opravdu smrtelně jedovatých druhů hub, těch je jenom několik desítek.“

Jsou ty houby jedovaté jenom pro některé druhy živočichů a pro jiné ne?

„Všeobecně spíš pro teplokrevné živočichy. V přírodě velice často nacházíme třeba požerky plžů na jedovatých houbách, takže těm studenokrevným to zřejmě nevadí. V téhle oblasti nejsem zase tak velký odborník.“

Jaké jsou to vlastně jedy? Jedná se o podobné toxiny nebo každá houba tvoří nějaký jiný?

„Ty toxiny jsou chemicky velice různorodé a tak i jejich působení na organizmus je různé. Třeba toxiny muchomůrky zelené postihují hlavně játra. Pak máme otravy, které postihují hlavně ledviny, to jsou zejména otravy toxiny pavučinců. No a pak jsou třeba toxiny, které vyvolávají jenom žaludeční příznaky, zvracení, bolesti břicha a podobně. Ale u té muchomůrky zelené, tam skutečně dochází k těžkému poškození jater – i u těch lidí, kteří se zachrání.“

Národní muzeum v Praze má velkou mykologickou sbírku. Jak vypadá a co obsahuje? A opravdu se jí říká herbář, tak jako u rostlin - i když s nimi houby nemají nic společného?

„V zahraničí někteří mykologové, kteří se chtějí hodně odlišit od botaniků, používají v současné době výraz fungarium, tedy vlastně ‚houbář‘. My ho nepoužíváme, nemáme potřebu se takhle vyhraňovat; sbírce se říká herbář hub. Jak vypadá, na to se lidi často ptají. Princip je velice podobný tomu, jak se uchovávají houby na zimu, na polévku. My je sušíme při teplotě 30 - 35 stupňů buď v laboratorních sušárnách, nebo máme normální sušárny na ovoce, přenosné sušičky. Když houby usušíme, tak se potom uloží do speciálních obalů, herbářových obálek nebo do krabiček, opatří se etiketou, kde je jméno té houby, lokalita, kdo a kde ji sbíral, veškeré ty základní údaje. Soubor těch herbářových položek, kterých tady máme několik set tisíc, potom tvoří sbírku, které se říká herbář.“

Hřib smrkový (Boletus edulis)|foto: Wikimedia Commons, Creative Commons, Strobilomyces

Předpokládám, že v ní budou nějaké celé plodnice, ale i řezy a tak podobně...

„Když jsou to malé houby, tak tam dáváme celé plodnice, dokonce i několik, aby se potom daly studovat; něco se spotřebuje na mikroskopování. Co se týká těch masitých hub, jako jsou hřiby, žampiony nebo holubinky, tak ty se krájí na řezy tlusté půl centimetru až centimetr a uchovávají se v těch řezech. Teoreticky by šly usušit vcelku, ale zabraly by hrozně místa v herbáři; prostorové nároky na herbáře jsou veliké, takže se snažíme je minimalizovat. Tyhle sušinky nejsou vhodné pro vystavování, k tomu účelu se houby musí připravit úplně jinak. Ale pro vědecké účely se hodí, dá se u nich studovat mikroskopie, buňky, výtrusy, pigmenty, chemické znaky i DNA, když je to dobře sušené. Tyhle sušené plodnice není problém studovat jakoukoli biologickou metodou po desítky let.“

A když se houby připravují pro výstavu, tak jakým způsobem?

„Na výstavy si vybíráme spíš takové skupiny hub, které se dají ukazovat i v sušeném stavu, třeba choroše nebo některé hvězdovky, když se ale jedná o ty velké masité houby, tak existuje jedna krásná metoda – lyofilizace. Houby se nejdřív zmrazí a pak vysuší za hlubokého zmrazení, za situace kritického bodu, kdy se veškerá zmrazená voda mění na páru. Vznikne lehoučka sušinka, která vypadá jako živá houba. Je to skutečně jenom ta biomasa, sušina houby, která si uchovává tvar. Barvy se někdy trošku mění, ale některé houby vypadají úplně jako živé. To se dá taky vystavovat. Pak vystavujeme modely, fotografie a podobně.“

V herbáři máte tisíce, desetitisíce položek sušených hub. Je to v tom herbáři cítit? Jak dlouho houby voní?

„Vůně tam je, i když trošku jiná, než když máte plátěný pytlík po babičce, ze kterého voní ta vánoční nebo třeba i nějaká jiná polévka. Ten náš herbář voní jinak, protože částečně i zapáchá tím, že se plynuje; my ho potřebujeme udržet v tom stavu, aby ho nesežral hmyz, který ty sbírky ohrožuje obrovským způsobem. V minulosti se dokonce dělala dezinfekce takovými drastickými metodami, jako třeba napařováním různými rtuťnatými parami a nebo potom sirouhlíkem, což je karcinogenní látka; ta se už dneska nepoužívá. Houby voní, řekněme, do takových pěti, deseti let a pak se vyvoní, ale částečně nám i trošku smrdí, protože tam jsou cítit ty dezinsekční chemikálie.“

Mykologická sbírka Národního muzea je stará jako muzeum samo. Kdo se o ní nejvíc zasloužil?

„Mykologická sbírka je součástí sbírek Národního muzea od samého vzniku muzea. Muzeum vzniklo v roce 1818 a my tady máme staré sběry hub od sběratele Opitze už třeba z roku 1825. To jsou nejstarší naše doklady. Postavou, která se nejvíc zasloužila o ty sbírky, byl Albert Pilát, což je osobnost dobře známá starší generaci, která má doma takové ty klasické atlasy Pilát – Ušák. Pilát, to byl skutečně světový mykolog, který měl ohromný záběr a sbíral v řadě zemí. Naše sbírky obohatil desítkami tisíc položek. Samozřejmě, spousta sběrů se sem dostala výměnou a nákupy; máme tady sběry v podstatě ze všech kontinentů. Snad jedině Austrálie je zastoupená méně, ale i z Austrálie tady sběry máme. V minulosti, třeba v 19. století, byla spousta našich cestovatelů, kteří sbírali i houby, třeba parazitické, v naprosto exotických zemích. Co se týká unikátů, tak pro nás největší unikát znamenají typové položky, které sloužily k popisu nových druhů hub. Když se nový druh popisuje, tak je nutné stanovit jednu jedinou položku, která je jakýmsi prototypem toho druhu. A kdokoli v budoucnu může potom svoje sběry porovnávat s tou typovou položkou. My tady máme v našem herbáři několik tisíc typových položek nově popsaných druhů – třeba právě Pilátem, potom Josefem Velenovským a spoustou dalších slavných mykologů. Máme i typy od různých zahraničních mykologů, kteří s námi ten materiál vyměňovali a podobně. Kdyby naše sbírky byly ohrožené, tak první, co stěhujeme, je typová sbírka. To je skutečně celosvětový kulturní a vědecký poklad.“

Troudnatec kopytovitý|foto: www.etf.cuni.cz

I přes ten bohatý herbář nemá Národní muzeum žádnou mykologickou expozici, celá sbírka je momentálně v depozitáři. Jak se využívá?

„To je velká škoda, protože v minulosti tady aspoň malá expozice byla, ale s tím, jak se sbírky rozrůstaly a muzeum nemělo další prostory, tak jsme museli expozice zrušit a udělat tady další depozitáře. Současné využití sbírky je hlavně vědecké, ale v budoucnosti po rekonstrukci Národního muzea zcela jistě nějaká mykologická expozice vznikne. Máme ji v plánu, je v plánech i celého Národního muzea a uvidíme, jak dopadne. Moc se na ni těšíme a věříme, že se lidem bude líbit.“

Snad se vám líbil i mykologický rozhovor, který jsme vedli s vedoucím příslušného oddělení Národního muzea v Praze Janem Holcem...

Vysíláno v Planetáriu č. 35/2010, 28. srpna - 3. září.
Přepis: NEWTON Media, a.s., redakčně upraveno. Repríza z Planetária č. 50/2009, vysílaného 12. - 18. prosince.
Kompletní rozhovor si poslechněte ZDE (13:47).