U všech svatých! Seznam svatých se Svatým stolcem

Světců, mučedníků, blahoslavených, a dokonce i andělů… Tolik obyvatel má třeba Dobruška. Nebo Hulín. Jak to tak ale přijde, že se na ten seznam někdo dostane, nota bene jako svatý? Je to vcelku prosté: církev o něm řekne, že je svatý, a tomu se říká svatořečení, latinsky kanonizace. A kanonizace proto, že dotyčná osoba bude zařazena do kánonu, do toho Martyrologia Romana. Aby se tam člověk dostal, to už musí být fakt kanón, a musí mít požehnání od Pána Boha. Nebo spíš souhlas papeže a od Pána Boha právníka. Tomu právníku se říká advocatus Dei a dotyčnému je přidělen ex offo. Logicky, protože osoba, která má býti svatou, musí býti rozhodně mrtvou. A to prokazatelně už několik let.

Je to případ komplikovanej…

Svatý František přijímá stigmata. Obraz známého malíře přelomu 16. a 17. století El Greca|foto:Profimedia

Co vlastně takový advocatus Dei ex offo dělá? To, co každý právník. Jen se tu pohybujeme v právu kanonickém, a tak je tu víc latiny a snad i papírování. Především je třeba zdokumentovat život kandidáta na světce a jeho posmrtné uctívání v příslušné diecézi. K tomu zajistit stanoviska příslušných církevních autorit.  Po dalších šetřeních, zkoumáních a dokazováních následuje něco jako kariérní růst na pozicích Služebník Boží/Servus Dei – Ctihodný/Venerabilis – Blahořečený/Beatificus – a konečně, meta nejvyšší, opravňující ke vstupu do VIP lóže se samotným Bohem Otcem – Svatý/Sanctus.

Nestane se to samozřejmě ze dne na den a jen tak. Rozhodně věci pomůže, když zkoumaná osoba konala prokazatelně zázraky. A samozřejmě když umřela. A ještě lépe, když umřela mučednickou smrtí, tj. někdo ji zavraždil kvůli víře. Stejně tak je třeba, aby byla tato osoba uctívána už delší dobu spontánně, ideálně na více místech našeho světa vezdejšího. No a všechno tohle se snaží obhájit advocatus Dei ve prospěch svého klienta v tom církevně-právním procesu jménem kanonizace.

… a čert nám ho byl dlužen

Svatý Valentin|foto:Shutterstock

Zkrátka a dobře je to případ komplikovanej a čert nám ho byl dlužen. A tak je třeba lítat po všech čertech a od čerta k ďáblu, a tak je na to zapotřebí ďáblův advokát – advocatus diaboli. Nebo též promotor fidei, zastánce víry, a je jeho úkolem dělat, že nevěří. A za tím účelem předkládá v procesu kanonizace argumenty, kterými vyvrací domnělé zázraky, snaží se vše vysvětlovat racionálně a zabránit tak rozšíření svatých o dalšího. Čímž tak trochu prokazuje službu nejen pravdě, která je od Boha, ale i Ďáblovi, a proto se tato schizofrenní funkce označuje jako ďáblův advokát. Ale nenechme se mýlit – je to vždy zasloužilá osobnost církve a vysoký hodnostář.

Bicci di Lorenzo: Rozetnutí pláště svatého Martina|foto:Profimedia

Kanonizace, ta církevně-právní soutěž o dalšího svatého, se samozřejmě vyvíjela v čase a v různých érách měla jinou podobu, jiná pravidla a nespočet výjimek. A tak někdy a někde se svatých urodilo mnoho a šlo to jako na pásu, v jiných případech to je na dlouhé lokte. Třeba i několik set let, a to pak možná utichnou i nářky na pomalost české justice. Ale co se může jevit jako poněkud delší doba z pohledu jednoho lidského života, to je jen mírné zdržení z hlediska církve, která je tu dvě milénia – a není to ani okamžik před tváří Všemohoucího, který prý je věčný. A tak jestli někdo čeká na nějakého svého svatého, stačí se jen obrnit trpělivostí. Však ono už to nějak dopadne.