Třináctý baktun

Čeká náš svět skutečně neodvratná zkáza? Abychom se při pátrání mohli dobrat k podstatě a případné oprávněnosti tvrzení o "konci světa" na konci roku 2012, musíme si nejprve říci něco o mayském kalendáři jako takovém. Hovoří o něm mayistka a religionistka Zuzana Marie Kostićová ze Střediska ibero-amerických studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

Spíše než o jednom kalendáři bychom však měli hovořit v množném čísle - o mayských kalendářích.

Zuzana Marie Kostićová: Mayové byli natolik posedlí počítáním času, že téměř veškeré psané doklady, které z mayské kultury máme, obsahují nějaký kalendářní záznam. Samozřejmě, že se ten kalendář v průběhu věku vyvíjel. Mayská kultura má kontinuitu několik tisíc let; její počátky můžeme vystopovat až někam k třetímu tisíciletí před naším letopočtem a ten kalendář existoval už tehdy. Největšího rozmachu dosáhl v klasickém období, kdy byla u Mayů posedlost měřením času taková, že se každý rok vztyčovala datovaná stéla s astronomický údaji o fázích Měsíce, případně o fázích Venuše a dalších specifických cyklech mezoamerického kalendáře. Po kolapsu na konci klasického období, ke kterému došlo někdy v 10. století našeho letopočtu, se mayský kalendář sice zachovává, ale ztrácí některé své součásti, které umožňovaly velice přesné měření času. Podobně jako náš letopočet umožňoval i klasický mayský kalendář, takzvaný "dlouhý počet", absolutně přesnou identifikaci dne a roku, aniž by docházelo k mýlce. Právě tento kalendář se však nedochoval a v poklasickém období byl nahrazen čímsi, čemu se říká ukalaj katuno - série, případně pokračování katunů. Ukalaj katuno umožňuje identifikovat rok s přesností na 256 let, pak se to počítání opakuje dál. Pramenů k mayskému kalendáři je obrovské množství, a je to vidět i z toho, že právě kalendářní záznamy byly tím prvním, co se z mayského písma podařilo vyluštit. To znamená číslovky a astronomické údaje.

O podobě a fungování přesného mayského kalendáře, zvaného "dlouhý počet", se tedy díky historickým pramenům ví poměrně hodně; samotný kalendář se však nedochoval. "Dlouhý počet" přestali Mayové používat na konci 10. století. Nahradil ho jiný, nepříliš přesný kalendář. Současným odborníkům na historii mayské civilizace to poměrně dost komplikuje práci - stejně jako skutečnost, že Mayové, ve shodě s jinými starověkými civilizacemi, měli na běh času a jeho sledování úplně jiný pohled, než my.

Zuzana Marie Kostićová: Starověké kultury vnímají čas jako sérii cyklů, které se neustále opakují. Je to dané i tím, že se jedná primárně o kultury velice hluboce zakotvené v zemědělství. Zemědělská kultura má tendenci vnímat velice intenzivně opakování cyklů, jako jsou roční období, což třeba v případě Mezoameriky není naše jaro, léto, podzim, zima, ale období dešťů a období sucha. Nebo si všímají pohybů Slunce po nebi, fází Měsíce a tak dále, a obvykle si nevytvoří žádný letopočet, který by umožňoval měřit čas lineárně, tak jako náš letopočet. Ten sice má nějaký bod, kde "začíná", ale v podstatě se dá vést od tohoto bodu donekonečna, dopředu i dozadu. To je ten teoretický rok 0, který neexistuje, ale od něhož můžeme počítat třeba až do roku 10 000 000, pokud by v tu dobu lidstvo ještě existovalo, a dál. Podobnou věc si vytvořili v Mezoamerice pouze Mayové, právě ten "dlouhý počet". Je to počítání času, počínající také v jakémsi bodu 0, který spadá do našeho roku 3114 př.n.l.; podle některých teorií má skončit v roce 2012. Podstata mayského kalendáře je však taková, že může pokračovat donekonečna, aniž by to bylo nějak vnitřně rozporné. Na rozdíl od našeho letopočtu, který používá jako jednotky roky, používá "dlouhý počet" jako jednotky dny. Velice zjednodušeně řečeno se jedná o pět časových jednotek, z nichž ta nejnižší je jeden den, a potom to pokračuje po dvaceti, protože Mezoamerika počítá ve dvacítkové soustavě. Takže pak je tam jakýsi dvacetidenní "měsíc", třistašedesátidenní rok (tam je pětidenní rozdíl oproti solárnímu kalendáři, který ovšem Mayové znali také a používali ho nezávisle na "dlouhém počtu"), potom dvacetiletý cyklus a čtyřsetletý cyklus. Formát mayského data vypadá tak, že je to pět číslovek oddělených tečkami, které právě vyjadřují počet jednotlivých jednotek. Ty jednotky se jmenují kin, uinal, tun, katun a baktun. Právě baktun je ta nejvyšší jednotka - 400 let; kin je nejmenší jednotka, což je den. Kalendář tím pádem měří v podstatě uběhlý počet dní a jejich násobků od roku "nula nula nula nula nula", což je ten rok 3114 př.n.l. - fiktivní datum, které bylo považováno za datum stvoření světa.

Byli Mayové sami tvůrci "dlouhého počtu" a nebo ho zdědili po svých historických předchůdcích?

Zuzana Marie Kostićová: To není docela jasné. Pravděpodobně ho měli už Olmékové, ale není to doloženo. Olmékové ale určitě znali dva další kalendáře, sakrální a solární, které také Mayové používali souběžně s "dlouhým počtem".

K čemu Mayům jejich kalendáře sloužily a jaký byl jejich účel?

Zuzana Marie Kostićová: Například solární kalendář sloužil primárně k vytyčení období relevantních pro zemědělce; s tím souvisely třeba i náboženské svátky. Sakrální kalendář sloužil primárně k věštění. Proč vznikl "dlouhý počet" není úplně jasné, ale předpokládá se, že jeho vznik souvisí s faktem, že veškeré monumenty, stély a umělecké objekty v mayských městech byly vytvořeny na zakázku královské rodiny. Neexistovalo žádné nezávislé umění. Jinými slovy - veškeré umění mělo rozměr určité politické propagandy. Podle nálezů a různých nápisů ve městě Palenque se předpokládá, že "dlouhý počet" možná sloužil k tomu, aby "propojil" vládnoucí palenqueskou dynastii s událostmi, které proběhly při stvoření světa a tím tu dynastii nějakým způsobem legitimizoval. Další věc - ten důraz na něco, čemu bychom my asi řekli historie, má u Mayů velmi úzkou souvislost s kultem předků. Je to prostě zase legitimizace konkrétního panovníka na trůně, která vycházela z toho, že na tom samém trůně vládl už jeho otec, dědeček a pradědeček, případně prababička, podle toho, jak se to v té které konkrétní dynastii naskládalo. "Dlouhý počet" umožňoval zaznamenat přesně dynastickou posloupnost. Dokládá to nejenom samotný "dlouhý počet", ale i různé ikonografické monumenty, na kterých se objevují aktuální králové, kteří ty monumenty nechali vyrobit, jakoby v řadě celé dynastie. To znamená, že jsou vyobrazeni jako poslední článek řady několika sedících předků. To je klasický příklad Copánu, tam se to hodně objevuje.

Náš západní křesťanský kalendář umožňuje bez větších problémů datovat události, které se staly takzvaně "před rokem nula" - tedy před naším letopočtem. Umožňoval něco podobného i mayský dlouhý počet? Mohli se Mayové před počátek tohoto kalendáře a tedy vlastně do doby "před stvořením světa" vůbec vracet?

Jak Mayové tyto události, které se odehrály "před rokem nula" zaznamenávali? A za pomoci jakých jednotek?

Hovoříme-li o uvažovaném "konci světa" v roce 2012 při dovršení mayského třináctého baktunu, musíme si položit i otázku, kde a kdy se tyto úvahy objevily poprvé... Jsou produktem naší postmoderní, esoterikou prosáklé civilizace a nebo se o "konci světa", který by měl připadnout na konec třináctého baktunu, píše i v nějakých originálních mayských pramenech?

Je tu ale i jeden závažnější problém, který spočívá v přepočtu údajů z mayského "dlouhého počtu" na náš kalendář; v jejich vzájemné korelaci. Vědci si nejsou stoprocentně jisti, že třináctý baktun skutečně doběhne onoho 21. nebo 23. prosince roku 2012, jak se obvykle uvádí. Proč ta nejistota?

Říká na závěr svého povídání mayistka a religionistka Zuzana Marie Kostićová ze Střediska ibero-amerických studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Co k tomu dodat? Konců světa jsme už měli tolik, že je přímo k nevíře, když na podobné předpovědi lidé stále ještě věří. Jestli je i ta "mayská" jen další fámou v řadě se dozvíme před Vánoci roku 2012. Prozatím nepropadejte panice.

Vysíláno v Planetáriu č. 19/2009, 9. května - 15. května 2009.
Přepis: NEWTON Media, a.s.
Kompletní rozhovor si poslechněte ZDE (18:09).