Sokol stěhovavý se vrací

Sokol stěhovavý (Falco peregrinus)

Dravci jsou jakýmisi „lékaři přírody“. Stojí na vrcholu potravní pyramidy a požírají slabé, nemocné, zraněné nebo jinak hendikepované živočichy. Regulují jejich stavy, brání přemnožení. Role dravců v přírodě je proto nezastupitelná. Platí to pro šelmy a stejně i pro dravé ptáky. Jako jsou třeba krásní a u nás stále ještě ohrožení sokoli.

Sokol stěhovavý asi před půl stoletím z naší přírody zcela zmizel a není to ani dvacet let, co se k nám zase pomalu začal vracet. Proč k tomu propadu došlo? I o tom jsme si povídali se zoologem Václavem Beranem, kurátorem sbírky zoologie a entomologie a také botanického herbáře Muzea města Ústí nad Labem. Mluvili jsme také o tom jak jsou sokoli rychlí, kdy a jak hnízdí, kolik jich u nás vůbec žije a rozebrali jsme i některé poměrně rozšířené „sokolí“ mýty.

Sokol je blízký příbuzný poštolky. Čím se tito dva ptáci liší a co mají naopak společného?

Václav Beran: „Sokol je jedním z nejbližších příbuzných poštolky u nás. Patří do stejného rodu Falco, do čeledi Falconidae, tedy sokolovití. Ti vznikli před několika miliony let ze společného předka. Mají hodně společného i rozdílného. Sokol je výrazně větší a specializuje se na lovení kořisti ve vzduchu, zatímco poštolka je druh, který loví kořist na zemi. Společné mají to, jak hnízdí – nestaví hnízdo, mají podobná vejce a vzácně se mohou mezi sebou i křížit. Ale když se na ně podíváme detailně, tak najdeme velké rozdíly v jejich životě.“

Přírodovědecký název dravce o kterém mluvíme je sokol stěhovavý. Znamená to, že sokoli žijí jinde a k nám létají jen hnízdit?

Václav Beran: „To jméno je trochu zavádějící. Sokol může opravdu migrovat na velké vzdálenosti, ale tohle jeho chování se pravděpodobně v posledních letech dost změnilo. Zimy jsou u nás čím dál mírnější a sokoli zde i v zimě nachází dost kořisti; také díky lidem. Takže v dnešní době už neplatí, že sokol stěhovavý se od nás stěhuje. Sokoli hnízdí až ve třetím nebo čtvrtém roce života a je běžné, že mladí ptáci se rozletují na zkušenou do všech možných směrů. Od nás mladí sokoli zaletují třeba do Španělska, možná i do severní Afriky. Rozletují se i na sever do Skandinávie, nebo na východ. Staří ptáci jsou většinou věrni svému hnízdišti, případně jeho nejbližšímu okolí. Ale i to se může v rámci naší republiky a různých podmínek lišit. Například páry, které hnízdí vysoko v horách, třeba v Krkonoších nebo Broumovských stěnách, často na zimu opouštějí svá hnízdiště a stahují se do nížin, kde nachází dostatek potravy. Sokoli hnízdící v nížinách u nás často zůstávají na hnízdišti celý rok. Třeba v Českém ráji můžete sokola vidět v průběhu celého roku.“

Poštolky jsou velmi hojné třeba na sídlištích. Proto je asi každý pozná, ať už podle vzhledu nebo podle typického hlasového projevu. Jak odlišit sokola od poštolky?

Václav Beran: „Sokol je celkově mohutnější a má větší rozpětí křídel. Když toho dravce vidíte, tak působí úplně jiným dojmem než poštolka. Poštolka je drobný dravec křehké konstituce s velmi dlouhým ocasem, zatímco sokol, když ho vidíte v letu, působí velice robustně. Jeho tělo je mohutné, křídla jsou ostře zašpičatěná a let je velice rychlý, svižný. Pokud máte trochu zkušenost se sokoly, tak není možné si je splést s poštolkou. Je samozřejmě možné zaměnit je například s rarohem velkým, což je další velký druh sokola, který žije na území České republiky. Tam je to pak otázka spíše pro specialisty nebo pro dobré pozorovatele. Když máte možnost sokola vidět zblízka, tak dospělí ptáci jsou shora nádherně tmavě šedí a zespodu bílí s černým proužkováním. Pak už je s poštolkou vůbec není možné zaměnit. Pokud ptáky vidíte jen velice letmo, tak i barva může hrát roli. Poštolka je na zádech krásně cihlově červená, takže ten první dojem je, že ten pták je hnědý nebo červenohnědý. Takový dojem u sokola nikdy není. Ta cihlová je velké vodítko.“

Sokol stěhovavý

Sokoli stěhovaví žijí skoro po celém světě. V tomto velkém měřítku jistě nepatří mezi ohrožené druhy. Jiné je to s výskytem sokolů u nás. Ten prošel v minulosti velkými výkyvy. Jak už víme, jednu dobu u nás sokoli dokonce vůbec nežili. A jak to vypadá dnes? Je známo, kolik párů u nás hnízdí?

Václav Beran: „To se ví velmi přesně, protože sokol stěhovavý je v tomto ohledu asi nejlépe zmapovaným druhem v celé České republice. Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky každý rok platí monitoring tohoto druhu, kde se pokoušíme detailně zmapovat všechna potenciální vhodná hnízdiště a věnovat patřičnou pozornost ochraně hnízd a hnízdišť. V České republice v dnešní době hnízdí něco málo přes padesát párů. Od 90. let je to vytrvalý nárůst.“

Ty páry jsou si věrné. A také jsem někde četl, že pořádají jakési svatební lety...

Václav Beran: „Svatební lety u sokolů, to je opravdu nevídaná podívaná. Je to mimořádný zážitek i pro otrlé ornitology. Je to opravdu výjimečná věc umocněná i letovými schopnostmi sokolů. Sokoli jsou asi nejrychlejší ptáci na světě. Uvádí se, že dokáží při střemhlavém letu dosáhnout rychlosti 300 – 400 kilometrů za hodinu. Ale vědci se o tom neustále přou, protože změřit rychlost ve volném pádu je velice těžké. Já se spíš držím té spodní hranice 300 kilometrů za hodinu. I to je úctyhodná rychlost. Při svatebních letech na sebe sokoli vzájemně naletují, předávají si obřadně potravu, křičí u toho a dosahují i těchto vysokých rychlostí. Je to opravdu mimořádná podívaná.“

Jaký terén si sokoli vybírají pro hnízdění a jsou u nás nějaká místa, která jsou pověstná tím, že tam sokoli často hnízdí?

Václav Beran: „Sokol je, jak se v posledních letech ukazuje, velice přizpůsobivý druh. V České republice to byl v historii typický ‚hnízdič‘ na skalách. Není od nás známo ani jedno věrohodně potvrzené hnízdění sokola na stromech. V rámci jeho celosvětového areálu je to samozřejmě velice různé. Například v severní Evropě bývala populace hnízdící na stromech, která ovšem v 60. letech vyhynula. V České republice hnízdí sokoli především na skalách, ale v posledních letech vzniká i takzvaná urbánní populace. Sokoli se přizpůsobili nedostatku skalních hnízdišť, protože ta jsou často využívaná horolezci a jsou velice turisticky atraktivní, takže sokoli jsou tam rušeni. Přesunují se postupně na lidské stavby. Rádi hnízdí vysoko, protože mají rádi přehled, a tak zatím v České republice obsazují jen velice vysoké budovy. Ten trend k nám přichází z Německa, kde je již populace sokolů velice silná a kde to hnízdění na lidských stavbách ve větším měřítku začalo. V dnešní době tam takto hnízdí desítky, možná stovky párů. A postupně se z těch nejvyšších budov přesunují i níže, takže hnízdí třeba na mostech nebo dokonce na panelácích. Myslím, že v brzké době můžeme tuto změnu v chování sokolů očekávat i v České republice.“

Sokol stěhovavý

Pokud naši sokoli hnízdí na lidských stavbách, vybírají si zatím jen ty nejvyšší. Někdy prý jde přímo o rekordní výšky?

Prozraďme už konečně, proč u nás ještě nedávno žádní sokoli stěhovaví nežili? V čem byl problém? Tento problém nastal v polovině minulého století a týkal se lidí, hmyzu a chemie. Konkrétně zázračného insekticidu DDT; látky, která se objevila po druhé světové válce. Je sice velmi účinná, ale špatně se v přírodě rozkládá... Právě proto se DDT hromadilo v tělech živočichů, kteří se živí hmyzem nebo chemicky ošetřenými rostlinami. Těmito živočichy se pak živili dravci; tedy i sokol stěhovavý. A v tělech dravců se DDT hromadilo v ještě větších koncentracích. Způsobovalo nízkou plodnost a dostávalo se i do vajec. Ta pak měla tenkou skořápku, takže je sokoli na hnízdě rozmačkali. V 60. letech proto vyhynuli ve velké části Evropy i ve Spojených státech. DDT může být nebezpečné i pro člověka, a tak je dnes jeho používání ve většině zemí světa zakázáno. A v 90. letech se k nám sokoli začali vracet..

Hnízda sokolů se u nás zpočátku hlídala. Je něco takového nutné i v současnosti?

Sokoli se ale často používají k plašení ptáků, kteří ohrožují letecký provoz na letištích. Tam ten vypuštěný sokol zůstane a nikam neodletí?

Václav Beran: „Ne, neodletí. Takový sokol je totiž vždycky sokolnický pták...“

O sokolech stěhovavých jsme si povídali se zoologem Václavem Beranem, kurátorem sbírky zoologie a entomologie a také botanického herbáře Muzea města Ústí nad Labem. Pokud někde v přírodě náhodou nějakého sokola uvidíte, važte si toho. Pořád jich je u nás poměrně málo.

Vysíláno v Planetáriu č. 25/2010, 19. - 25. června.
Přepis: NEWTON Media, a.s., redakčně upraveno.
Kompletní rozhovor si poslechněte ZDE (16:57).