Sannikovova země: Chiméra, zakletá v ledu

Letos je to 210 let, kdy kupec ze sibiřského Jakutska, lovec polárních lišek a hledač mamutoviny Jakov Sannikov spatřil z pobřeží Novosibiřských ostrovů v Severním ledovém oceánu vysoké skalnaté štíty, které se zdvihaly v dálce severně od Kotelného ostrova. Došel k závěru, že jde o nějaké rozsáhlé území, asi velký ostrov.

Dědictví Jakova Sannikova

Jeho svědectví se zdálo být věrohodné, protože byl zkušeným polárníkem a dva ostrovy už objevil. Navíc tu byla četná svědectví o polárních husách, které prý na jaře létaly kamsi na sever a na podzim se vracely s potomky. Soudilo se, že „tam někde“ musí být země – dost teplá a úživná, vhodná nejen ke hnízdění. Záhadné pevnině se začalo říkat Sannikovova země, případně Sannikovův ostrov. Objevila se i na mapách – i když často jen jako hnědý proužek.

Logo|foto:Český rozhlas

Potvrdit existenci Sannikovovy země bylo obtížné. Moře je v té oblasti prakticky stále zamrzlé, polární noc trvá čtyři měsíce. V 19. století se uskutečnila řada pokusů dosáhnout ostrova pomocí psích spřežení. Všechny polárníky však zastavila chaotická nakupení ledu (především prakticky neschůdné tlakové hřebeny, zvané torosy) nebo trhliny, přes které se nedokázali dostat. Neuspěli Jakov Sannikov ani admirál Petr Fjodorovič Anžu, velitel expedice, která v letech 1820–1824 zkoumala severní pobřeží Sibiře.

Co viděl Eduard Vasiljevič Toll

V letech 1884–1886 pobývala v oblasti Novosibiřských ostrovů expedice ruského zoologa a cestovatele Alexandra Alexandroviče Bungeho. Jejím účastníkem byl i geolog Eduard Vasiljevič Toll, který považoval Sannikovovu zemi za výběžek severního polárního kontinentu Arktidy, v jehož existenci skálopevně věřil. Toll byl druhým člověkem, který prý pobřeží tajemné země spatřil. 13. srpna 1886 si zapsal: „Obzor je velmi jasný. Severovýchodním směrem jsem spatřil obrysy čtyř stolových hor, které na východě přecházely v nízké pobřeží. Sannikovovy informace se plně potvrdily.“

Logo|foto:Český rozhlas

Obrysy vzdálené země prý znovu pozoroval v roce 1893, během vlastní expedice do Východosibiřského moře. V témže roce však proplul severně od údajné polohy Sannikovovy země norský polárník Fridtjof Nansen se svou lodí Fram. Na žádnou zemi nenarazil. „Podle všeho jde jen o malý ostrov, který v žádném případě nemůže zasahovat dál na sever,“ napsal do deníku.

Tollova smrt a zrození mýtu

Přesto se v roce 1900 do oblasti vydala další ruská expedice, opět pod velením barona Tolla. Měla několik cílů – a jedním z nich bylo nalézt záhadnou Sannikovovu zemi. Ledu však bylo příliš mnoho, expedice se rozdělila a Tollova skupina v říjnu 1902 během přechodu mezi Bennettovým ostrovem a Novou Sibiří beze stopy zmizela.

Logo|foto:Český rozhlas

Sannikovova země se stala mýtem, který v roce 1926 přiživil sovětský akademik geolog a paleontolog Vladimir Obručev ve svém románu „Sannikovova země“. Obydlil ji lidmi doby kamenné, obřími jeleny, jeskynními medvědy, srstnatými nosorožci i mamuty. V roce 1937 driftoval oblastí předpokládané Sannikovovy země sovětský ledoborec Sadko. Všude byl jen led. Na přání akademika Obručeva propátraly oblast dokonce i letouny ruského arktického letectva. Všechno bylo marné, ukázalo se, že Sannikovova země neexistuje. Co tedy viděli Jakov Sannikov a možná i Eduard Vasiljevič Toll? Bylo to nakupení ledu a písku, odtržený kus staletého ledu, pokrytý půdou, který se časem rozpustil, anebo jen halucinace, fata morgana, či přání, které bylo otcem myšlenky? To už se nejspíš nedozvíme.