Rychle, pomaleji a teď zase rychleji! Přijdeme v budoucnu o Měsíc?

Měsíc máme – měřeno astronomickým metrem, doslova za humny. Zmíněnou vzdálenost změřili astronomové už před několika staletími, tehdy tzv. triangulací. Přesnost jejich výpočtů byla v kosmické éře mnohonásobně překonána.

Jak rychle se vzdaluje…

Měsíc v úplňku|foto:Pixabay

Od přistání astronautů programu Apollo jsou na povrchu naší přirozené družice koutové odražeče. Pro zjednodušení si to představme třeba tak, že stojíte na povrchu Měsíce a snažíte se zrcátkem vrhnout „prasátko“ – v řeči vědy je tím „prasátkem“, nikoli ovšem zlomyslným, odražený laserový paprsek. Podle naměřeného časového rozdílu mezi jeho vysláním a příjmem lze s tolerancí nanosekund snadno vypočítat vzdálenost, v tomto případě s přesností jednoho metru. Díky tomu je také už delší dobu známo, že se nám Měsíc vzdaluje – za rok zhruba o 34 až 40 milimetrů; prý asi tak rychle jako nám rostou nehty. O ten pověstný nehet se nám také prodlužují dny.

Vezmeme-li to ovšem obráceným směrem, znamená to, že Měsíc byl v minulosti mnohem blíž, přičemž den na Zemi trval jen něco přes šest hodin. Kdyby to tak zůstalo, to by byl pěkný fofr; i tak si občas stěžujeme, že nám ani čtyřiadvacet hodin někdy nestačí. Ale vážně – při současné rychlosti vzdalování bychom došli k výsledku, že Měsíc by byl starý „jen“ něco přes půldruhé miliardy let. Což je pouze třetina nyní uvažovaného věku.

… a kdy o něj přijdeme?

Zimní úplněk|foto:Pixabay, Licence Pixabay

A tak vzali astrofyzici v úvahu, že se Země, potažmo Měsíc, vlastně nechovají jako dokonale tuhá tělesa. Započítali ztráty způsobené slapovým smršťováním a rozpínáním, ovšem ani to nepřineslo uspokojivý výsledek. Podle toho by Měsíc byl naopak mnohem starší, nejméně 5 miliard 600 milionů let. Do simulačního modelu tedy zkusili zapracovat účinky v astronomii dobře známé spin-orbitální rezonance. V ní jde – zjednodušeně řečeno – o doby oběhu dvou těles, které jsou v poměru malých celých čísel. Tzv. rezonanční gravitační vazba udržuje stabilitu třeba galileovských měsíců Jupiteru. Se vzdalováním Měsíce a zpomalováním rotace Země tato opakující se vazba slábla a Země se z jejího zajetí vždy dokázala vymanit.

Úplněk|foto:Shutterstock

Druhým vlivem, který do modelu vědci zapracovali, byl pohyb litosférických desek. Víme totiž, že kontinenty v historii Země měnily své místo. Z výsledku pak vyplývá, že se Měsíc prvních 500 milionů let rychle vzdaloval, přičemž pozemský den se ze šesti hodin prodloužil na 11,5 hodiny. Během následujících tří miliard let Měsíc svůj úprk zvolnil a Země prodloužila den až ke 20 hodinám. V poslední miliardě let, do které patříme, nám Měsíc zase utíká rychleji. Obávám se však, že otázka „jestli o něj nakonec přijdeme?“, stejně jako „na co budou v dlouhých zimních večerech vlci výt?“, nás už asi trápit nebude…