Rozhýbané stálice

Říká se například, že ten či onen umělec je "stálicí na nebi populární hudby" a podobně. Stálicemi ovšem mínili astronomové v dávných dobách hvězdy, rozmístěné v prostoru jako jakési nehybné kulisy. Chtěli je tak odlišit od planet, kterých si všímali mnohem více. Bylo to pochopitelné, protože s nimi se na pohled stále něco dělo, kdežto stálice prostě byly stálicemi. Okamžik, kdy se vymanily ze sevření nehybné hvězdné sféry nelze přesně ohraničit časem. Jisté je, že to bylo někdy v době, kdy astronomové připustili, že se i sama Země otáčí kolem své osy; pak už tedy neplatí původní předpoklad, že by poloha hvězd na nebi měla být stále stejná.
O tom, že vše může být jinak, daly vědět samy hvězdy. Proslulý dánský astronom Tycho Brahe jednoho listopadového dne roku 1572 sledoval v noci cestou z hvězdárny jasnou hvězdu v souhvězdí Cassiopey, která tam ovšem předtím nebyla. Ujišťoval se, že ho nešálí zrak tím, že se ptal kolemjdoucích, zda vidí totéž. O klam nešlo, viděli tehdy vznikat novou hvězdu - byla to supernova. V srpnu 1596 pozoroval Fabricius jinou hvězdu v souhvězdí Velryby, za dva měsíce už tam ale nebyla. Později ji však uviděl znovu. Objevil totiž jednu z nejznámějších proměnných hvězd - byla to Mira Ceti. Mýtus o tom, co je stálé, se začal bortit. Přispěl k tomu rovněž důkaz, že naše nejbližší hvězda, Slunce, je v neustálém pohybu. Galileo Galilei sledoval na jejím povrchu skrvny, které však byly každý den jinde. Slunce rotuje, i když poměrně pomalu. O století později následoval objev vzájemných pohybů hvězd. Zasloužil se o to další známý astronom Edmund Halley. V roce 1756 spatřil světlo světa Mayerův katalog hvězd, který obsahoval výsledky měření 57 hvězd, u kterých byl s jistotou zaznamenán vlastní pohyb. Mýtus stálic - tedy alespoň v astronomii - padl.

Miroslav Zimmer

Pravidelná rubrika Mýty, domněnky, objevy a omyly astronomie se vysílá v rámci každého třetího Planetária v měsíci.
Další texty, uveřejněné v této pravidelné rubrice najdete V ARCHIVU PŘÍSPĚVKŮ.

Na titulní stránku.