První na pólu II. - Let Pavla Golovina

Ve druhé polovině 30. let minulého století se iniciativy chopili letci a polárníci z tehdejšího Sovětského svazu, kteří se rozhodli postavit v oblasti severního pólu vědeckou stanici. Jejich snaha přinesla v roce 1937 další polární prvenství - i když jaksi "mimo plán", díky dobrodružné povaze letce Pavla Golovina. Hovoří o tom Stanislav Bártl, novinář, publicista, spisovatel a svého času i cestovatel po polárních krajích.

Stanislav Bártl: To byla samozřejmě státní expedice, prestižní a velmi ostře sledovaná, měla k dispozici nejlepší lidi a všechny potřebné prostředky; byla to elitní výprava. Oni měli samozřejmě v plánu, že na pól dorazí jako první velitelský letoun s velitelem expedice profesorem Šmidtem a s Papaninem, který vedl skupinu čtyř lidí, kteří měli přezimovat na té stanici, kterou chtěli zbudovat na severním pólu. Pavel Golovin byl k expedici dodatečně přiřazen jako jakýsi předskokan. Když letěli etapovitě z Moskvy přes Archangelsk, Narjan Mar, Matočkin Šar až na Rudolfův ostrov, kde měli své východisko ke skoku na pól, tak Golovin vždycky letěl na svém dvoumotoráku pár hodin před tou hlavní karavanou čtyř čtyřmotoráků a zjišťoval, jaké je počasí a jaké jsou podmínky na polních letištích, kde přistávali. Když všech těch pět letounů dorazilo na Rudolfův ostrov, tak byl vyslán, aby letěl v rozumných mezích v dosahu svého dvoumotorového průzkumného letounu k severnímu pólu. Měl zjišťovat jak tam to vypadá s ledem, jestli jsou po cestě dostatečně velké kry, jaké je počasí, jak je možné používat radiomaják, který měli na Rudolfově ostrově, jak funguje radiové spojení a tak dále. No a Golovin si potají do letadla zamontoval jednu přídavnou nádrž navíc... Odstartovali a podle všeobecného přesvědčení měli palivo tak na 88. rovnoběžku, a pak to museli otočit. Jenže oni letěli dál, hlásili, že už ji přeletěli a Golovin říkal: "Máme ještě palivo". Přeletěli 89. rovnoběžku a šéf té letecké skupiny, který byl za to všechno zodpovědný, Mark Ševeljov, říkal: "Okamžitě jim musíme napsat radiogram, aby to otočili, vždyť jim nebude stačit benzín na zpáteční cestu, to nemůžeme připustit." Musel mít hrozný strach, protože to byla opravdu ostře sledovaná expedice a kdyby to krachlo na něčem podobném, tak on to odskákal především - a Pavel Golovin taky. Byl tam ale velitel expedice Šmidt a šéfpilot celé výpravy Vodopjanov a ti si říkali - no, být takhle blízko, jeden stupeň od pólu, a otočit to, to bych taky neudělal. Dali nakonec Golovinovi šalamounský pokyn, aby vystoupali trochu výš, rozhlédli se a pak aby to otočili. Nebylo tam ani povolení ani zákaz. Golovin skutečně na ten pól doletěl. Určili sextantem polohu, pól ovšem neviděli, protože bylo zataženo. Podle času, který letěli, podle spotřeby paliva i podle toho určení astronomického byli ale pravděpodobně dost blízko pólu. Vrátili se s úplně prázdnými nádržemi, přistáli a zastavily se jim vrtule, protože v tu chvíli jim došel benzín. Bylo to hrozně napínavé. Oni pak navíc ještě měsíc nesměli do Moskvy hlásit, že se to stalo, že přeletěli pól. Teprve, když tam přistál i velitelský letoun, tak to odtajnili. Důležité je, že po návratu musel navigátor předložit své zápisky a navigační propočty komisi, která se utvořila v té expedici. To byli lidi, kteří opravdu rozuměli navigaci a dovedli to analyzovat. I kdyby Golovin chtěl něco falšovat, tak na to neměl čas. Prostě doletěli, odevzdali, kdežto jak Peary, tak Byrd měli fůru času si to připravit, promyslet a výsledky svých měření upravit. Ta komise, kde byl šéfnavigátor expedice Spirin, kde byl Akkuratov, pozdější hlavní navigátor celé severní námořní cesty a také Fjodorov, další odborník na určování zeměpisné polohy, to rozebrala a uznala, že to odpovídá. Navíc - oni neměli důvod jim přiznávat nějaké nepodložené zásluhy, protože ty měly patřit velitelskému letounu. Oni vůbec neměli zájem na tom ty informace nějak upravovat nebo vylepšovat. To bylo spíš proti plánu. Z tohoto hlediska, ale i z hlediska spotřeby paliva, času, který letěli, rychlosti, kterou měli to všechno odpovídá, že je možné letoun Pavla Golovina považovat za první stroj těžší vzduchu, který přeletěl nad severní točnou.

Dvoumotorový letoun Tupolev R-6 (ANT-7). Na takovém stroji dosáhl Pavel Golovin v roce 1937 severního pólu.|foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Pavel Golovin tehdy, v roce 1937, pochopitelně o žádném absolutním prvenství nepřemýšlel. Měl totiž za to, že prvním letadlem na pólu byla Josephina Fordová ... Během té samé sovětské expedice vysadila letadla na led posádku první polární stanice pod velením Ivana Papanina. Tato stanice měla být původně postavena přímo na pólu, a byla tak i prezentována. Jenže, jak víme dnes, skutečnost byla jiná...

Úspěch Papaninců měl velký mezinárodní ohlas. Jenže přišla válka a pokusy o dobytí severního pólu ustaly. I polárníci a vědci měli jiné starosti. Po válce "horké" pak nastoupila válka studená a celá Arktida se na čas stala strategickou zónou. Není tedy divu, že se o další výpravě k pólu svět dozvěděl se značným zpožděním. Je příznačné, že právě mezi členy této dlouho utajované expedice byl i člověk, o kterém můžeme opravdu se stoprocentní jistotou říci, že jako první stoupl vlastní nohou na severní pól...

Jména těch "prvních" i okolnosti jejich "prvenství" bývají často jiná, než bychom předpokládali a nebo si dokonce přáli. Platí to i pro Čechy na severním pólu. Jméno prvního Čecha, který přes pól přeletěl v roce 1928 na palubě vzducholodi Italia , je dobře známé; stejně jako jméno polárníka, který v roce 1993 jako první Čech na pól došel po svých. Prvním Čechem, který na pólu stoupl na led a zapíchl do něj národní vlajku, však byl u nás zcela neznámý cestovatel - Ladislav Havelka, opavský rodák, žijící od roku 1950 v Austrálii. Na pól se dostal celkem pohodlně v roce 1991 s turistickou výpravou na palubě ledoborce Sovětskij sojuz. Příbuzným do Vsetína o tom napsal dopis, který Stanislav Bártl cituje ve své knize Záhada dobývání severního pólu: "Dorazili jsme na severní pól 4. srpna ráno a oslavovalo se celý den, poblíž lodi na ledě opékali buřty, kotlety a mnoho jiných dobrot. Pivo, víno a šampaňské tekly proudy. Kapitán měl proslov, vztyčovaly se vlajky různých národů..." Členové sovětské výpravy z dubna roku 1948 si o podobné slávě, kterou na severním pólu zažil Ladislav Havelka, mohli nechat jenom zdát. A přece právě oni stáli na pólu jako první. O jejich prvenství si povíme zase za týden.

Vysíláno v Planetáriu č. 47/2009, 21. - 27. listopadu 2009.
Přepis: NEWTON Media, a.s. Redakčně upraveno.
Kompletní rozhovor si poslechněte ZDE (11:35).