Příběhy hvězd – Polárka, severní hvězda
Kdo kráčí k severu, kráčí k Polárce. Astronomicky vzato ke hvězdě Alpha Ursae Minoris, nejjasnější hvězdě v souhvězdí Malého Medvěda.
Ačkoliv je ve svém souhvězdí nejjasnější, na obloze ji snadno přehlédnete. Abyste ji našli, musíte spojit myšlenou přímkou dvě jasné hvězdy, tvořící zadní hranu Velkého vozu, tedy Merak a Dubhe, a tuto přímku pětkrát protáhnout. Na jejím konci vám do očí zasvítí hvězda, kolem níž se zdánlivě točí celá obloha. Polárka nebo jinak Severka totiž leží skoro přesně na přímé linii s osou otáčení Země, na severním nebeském pólu. Rozdíl je menší než jeden stupeň, takže pro běžnou orientaci prakticky zanedbatelný.
Žlutý veleobr a jeho dva hvězdní průvodci
Řekové jí říkali Cynosura (Ocas psa), arabští astronomové zase Alrucaba. Jak je od nás daleko se vědci zatím neshodli – v každém případě je to víc než 300, podle posledních měření snad až necelých 450 světelných let. K navigaci se Polárka využívala už od pozdního starověku, skutečnou „stellou polaris“, severní hvězdou, se stala v renesanci a před dvěma staletími už byla používána jako jedna z navigačních hvězd. Až v době moderních astronomických přístrojů se zjistilo, že Polárka nám nesvítí sama – je to trojhvězda.
To, co vidíme na obloze pouhým okem, je její největší a nejjasnější složka, žlutý veleobr, pulzující proměnná hvězda, jejíž průměr třicetkrát převyšuje naše Slunce; pěttisíckrát ho zastiňuje svou zářivostí. Kolem tohoto veleobra obíhá slaboučký hvězdný průvodce, kterého se hvězdářům podařilo spatřit až v roce 2006 díky Hubbleovu vesmírnému dalekohledu; projevuje se samozřejmě i posunem čar ve spektru velké hvězdy, která se i s tímto průvodcem souhrnně označuje jako spektroskopická dvojhvězda Polárka A. Dvojhvězdu pak ve velké vzdálenosti obíhá další průvodce, Polárka B. Tu v roce 1779 objevil britský astronom německého původu William Herschel.
Severní nebeský pól bez Polárky
Polárka nebyla vždy severní hvězdou a zase jí nebude. Může za to precese, fyzikální jev, který mění orientaci osy setrvačníku v prostoru – asi jako u zpomalující se káči. Naše planeta se chová podobně a zemská osa kvůli tomu vykonává krouživý pohyb. Znamená to, že osa otáčení Země kreslí zdánlivě na severní hvězdnou oblohu velkou kružnici a severní nebeský pól se po ní posouvá. Jeden oběh, kterému astronomové říkají platónský rok, mu trvá přibližně 25 800 let.
Skutečnými severními hvězdami se tak v budoucnu stanou jiné hvězdy – mezi nimi Deneb v souhvězdí Labutě, Vega v Lyře a hvězda Thuban v Draku. Polárka ale Polárkou nejspíš zůstane. Proč vymýšlet nové jméno, když jsme na tohle tak zvykli.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
