Příběhy hvězd – Polárka, severní hvězda

Ačkoliv je ve svém souhvězdí nejjasnější, na obloze ji snadno přehlédnete. Abyste ji našli, musíte spojit myšlenou přímkou dvě jasné hvězdy, tvořící zadní hranu Velkého vozu, tedy Merak a Dubhe, a tuto přímku pětkrát protáhnout. Na jejím konci vám do očí zasvítí hvězda, kolem níž se zdánlivě točí celá obloha. Polárka nebo jinak Severka totiž leží skoro přesně na přímé linii s osou otáčení Země, na severním nebeském pólu. Rozdíl je menší než jeden stupeň, takže pro běžnou orientaci prakticky zanedbatelný.

Hvězdná obloha se zdánlivě otáčí kolem Polárky|foto:Fotobanka Pixabay,CC0 1.0,©

Žlutý veleobr a jeho dva hvězdní průvodci

Řekové jí říkali Cynosura (Ocas psa), arabští astronomové zase Alrucaba. Jak je od nás daleko se vědci zatím neshodli – v každém případě je to víc než 300, podle posledních měření snad až necelých 450 světelných let. K navigaci se Polárka využívala už od pozdního starověku, skutečnou „stellou polaris“, severní hvězdou, se stala v renesanci a před dvěma staletími už byla používána jako jedna z navigačních hvězd. Až v době moderních astronomických přístrojů se zjistilo, že Polárka nám nesvítí sama – je to trojhvězda.

To, co vidíme na obloze pouhým okem, je její největší a nejjasnější složka, žlutý veleobr, pulzující proměnná hvězda, jejíž průměr třicetkrát převyšuje naše Slunce; pěttisíckrát ho zastiňuje svou zářivostí. Kolem tohoto veleobra obíhá slaboučký hvězdný průvodce, kterého se hvězdářům podařilo spatřit až v roce 2006 díky Hubbleovu vesmírnému dalekohledu; projevuje se samozřejmě i posunem čar ve spektru velké hvězdy, která se i s tímto průvodcem souhrnně označuje jako spektroskopická dvojhvězda Polárka A. Dvojhvězdu pak ve velké vzdálenosti obíhá další průvodce, Polárka B. Tu v roce 1779 objevil britský astronom německého původu William Herschel.

Hubbleův vesmírný dalekohled|foto: NASA

Severní nebeský pól bez Polárky

Polárka nebyla vždy severní hvězdou a zase jí nebude. Může za to precese, fyzikální jev, který mění orientaci osy setrvačníku v prostoru – asi jako u zpomalující se káči. Naše planeta se chová podobně a zemská osa kvůli tomu vykonává krouživý pohyb. Znamená to, že osa otáčení Země kreslí zdánlivě na severní hvězdnou oblohu velkou kružnici a severní nebeský pól se po ní posouvá. Jeden oběh, kterému astronomové říkají platónský rok, mu trvá přibližně 25 800 let.

Skutečnými severními hvězdami se tak v budoucnu stanou jiné hvězdy – mezi nimi Deneb v souhvězdí Labutě, Vega v Lyře a hvězda Thuban v Draku. Polárka ale Polárkou nejspíš zůstane. Proč vymýšlet nové jméno, když jsme na tohle tak zvykli.