Prchající galaxie

S pochopením termonukleárního zdroje energie hvězd začali tento názor postupně korigovat. Vzpomeňme např. velkou diskusi mezi americkými astronomy Shaplyem a Curtisem. Zjednodušeně řečeno - Shapley věřil jen na jednu galaxii, Curtis se domníval, že mnoho mlhavých objektů na obloze je už za hranicemi naší Galaxie a že jde také o galaxie podobné té naší. Curtis měl pravdu a té k prosazení napomohly i tehdy nové obří dalekohledy, které urychlily řadu nových objevů. V roce 1927, tedy přesně před 80 lety, zkoumal americký astronom Edwin Hubble pomocí jednoho z těchto velkých dalekohledů na slavné wilsonské observatoři spektrum galaxií a zjistil, že světlo mnohých těchto objektů je posunuté k červené oblasti. A co víc - že tzv. rudý posuv je tím větší, čím jsou galaxie slabší. Soustavnými měřeními pak dospěl až k jednomu z nejdůležitějších objevů astronomie vůbec. Pomohl si diagramem, na jehož jednu osu nanášel rychlosti vzdalování galaxií odvozené ze změřeného rudého posuvu spekter, na druhou osu zakresloval vzdálenosti těchto soustav. A ukázalo se, že mezi oběma veličinami je naprosto jednoznačný lineární vztah. Dvakrát vzdálenější galaxie má ve spektru dvakrát větší rudý posuv. Jednoduché pravidlo pak Edwin Hubble formuloval o dva roky později takto: "Vzdálenost tělesa ve vzdáleném vesmíru je přímo úměrná rychlosti vzdalování." Nebudu zde citovat vzorec, ale je opravdu jednoduchý a poradil by si s ním i žák na 2. stupni základní školy.
Popsaný děj je způsoben rozpínáním vesmíru. Astronomové si tehdy zároveň uvědomili, že dříve musel být vesmír mnohem menší. Odtud pak už byl jen krok ke známé teorii Velkého třesku.

Pravidelná rubrika Mýty, domněnky, objevy a omyly astronomie se vysílá v rámci každého třetího Planetária v měsíci.