Vedro, nesnesitelné vedro: tropy v Česku a povídání o pavoučích vzduchoplavcích

V úvodním přehledu zajímavostí se ponoříme na mořsko dno u německého pobřeží, kde dodnes leží víc než jeden a půl milionu tun munice z druhé světové války, seznámíme vás s objevem dvoukilového olověného ingotu na hradě Tepenci na Olomoucku, představíme vám databázi všech spisů Jana Husa „Magistri Iohannis Hus Opera omnia“, kterou najdete na webu brněnské Masarykovy univerzity, a také chystanou družici BrnoSat s ultrafialovým dalekohledem, která má startovat v příštím roce; v závěru se zmíníme o kosmickém tahači Link, který se vydal zachránit kosmickou observatoř Swift, klesající pomalu do zemské atmosféry.

Červen a tropy v Česku

Vedro v Brně|foto:Vlasta Gajdošíková, Český rozhlas

V druhé polovině letošního června vrcholila v západní a střední Evropě vlna extrémních veder. Teplotní rekordy padaly jeden za druhým – nejen na měřicích stanicích, ale často i v našich obývacích pokojích a bohužel i v ložnicích. Tropické dny totiž střídaly tropické noci, kdy si člověk příliš neodpočine. Jak se to stalo, že se i naše mírná krajina na pár dní změnila ve žhoucí pánev? A může se podobná situace v létě opakovat? Co mimořádného viděli na žhavé vlně z konce června 2026 meteorologové? O tom hovoří Martin Novák z pobočky Českého hydrometeorologického ústavu v Ústí nad Labem – Kočkově.

Meteorolog Martin Novák|foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas, Český rozhlas

Čím byla červnová vlna veder nad západní a střední Evropou způsobena? Došlo k ní nečekaně a náhle – nebo se k ní schylovalo postupně, delší dobu? Pocit horka byl během červnových veder o to intenzivnější, že prakticky vůbec nefoukal vítr a vzduch byl takřka bez hnutí – co všechno kromě vysokých teplot a také větru má vliv na naši pocitovou teplotu? Na období extrémního vedra navazují často intenzivní srážky. Bylo to tak i po vlně veder na konci června. Jaký mechanismus to působí, že velké horko často střídají silné bouře s přívalovými dešti a někdy i krupobitím?

Pavoučí „ballooning“ čili vzduchoplavba

Pavouk a jeho vlákno|foto:Pixabay, Licence Pixabay, ©

Housenky některých motýlů a také nepopulární roztoči svilušky využívají své hedvábné vlákno i ke vzdušným přesunům. Na jiný strom nebo na jinou rostlinu se jako správní vzduchoplavci nechají přenést větrem. Tomuto způsobu šíření se v angličtině říká „ballooning“. Česky bychom jej mohli označit jako vzduchoplavbu, ale pokud počeštíme anglický termín na baloning, asi se také nic nestane. Věnují se mu především pavouci.

Většinou se jedná o kratší přesuny v řádu stovek metrů, někteří pavoučí vzduchoplavci však mohou překonat i podstatně větší vzdálenosti. Na lodi Beagle, s níž se plavil kolem světa Charles Darwin, přistáli v roce 1832 pavouci 100 kilometrů od pevniny. Proč pavouci létají, jak to dělají, kam až se s větrem mohou dostat a proč vědce, kromě obvyklé zvědavosti, toto pavoučí chování zajímá?

Milan Řezáč|foto:Jana Rychterová, Český rozhlas

Především na jaře a také na podzim, v období pověstného „babího léta“, kdy po chladné noci silný sluneční svit ohřeje povrch půdy, vznikají vzestupné vzdušné proudy, které pavouci ke svému vzletu využívají. Jak poznají, že nastaly vhodné podmínky pro vzduchoplavbu? A jak se vůbec vznesou? O tom hovoří zoolog Milan Řezáč z entomologického oddělení Národního centra zemědělského a potravinářského výzkumu v Praze.

Kolik vlákna pavouk ke svému vzletu potřebuje? Jak vlákno vypouští – a je nějakým způsobem specifické? Může si pavoučí vzduchoplavec vybrat, kam poletí a jak přistane? Jak se vůbec dostane ze vzduchu zpátky na zemi? Je to jen věcí náhody nebo může být přistání cílené? Jak se toto chování vyvinulo a proč?